Je to váš první vztah se ženou?
Ano, LP mi otevřela oči v tom, že to tak je. Dříve jsem si to nechtěla přiznat, ale k ženám jsem měla sympatie vždy, jen jsem nechápala proč a asi jsem se za to styděla. Proto jsem si v sobě i říkala, že se mnou jen šijou hormony, že to není možné. Věřím, že to má v sobě takhle hodně mladých lidí a může se to s nimi pak táhnout déle nebo celý život. Já jsem si v ten okamžik zjištění uvědomila, že jsem potkala toho pravého člověka, tu pravou lásku, co jsem hledala celý život, výjimečnou bytost s tak nádherným srdcem, že mi to bylo úplně jedno, že jsem lesba. Byla jsem šťastná a záleželo mi jenom na tom, co chci v životě já, ne co si ostatní budou myslet. Na to kašlu. Nemůžeme být opravdu šťastní, pokud v sobě něco dusíme nebo skrýváme. Proto bych tu chtěla být i pro ty, kteří s tím bojují nebo sami sebe hledají. A jsem ráda, že o tom můžu takhle veřejně mluvit, protože třeba právě můj příběh by mohl někoho nakopnout.
Když jste se poprvé potkaly ve studiu Snídaně s Novou, jak se stalo, že jste si na sebe daly kontakt? Vy jste o ní asi věděla, že je lesba, ale ona to o vás vědět nemohla…
Zpětně mi pak říkala, že si myslela, že jsem už vdaná a mám tři děti. (smích) Netušila to o mně. Já ale, když jsem ji tam ráno viděla, tak jsem věděla, že je to prostě ona. Sympatie byly podle mě vzájemné, následně jsme si vyměnily Instagramy a už to šlo přirozeně samo. Taky jsme se sešly na rande.
Jste spolu rok. Už jste ji vzala za rodiči do Znojma?
Jasně! Už ochutnala naše víno, i nějakou tu slivovici a hlavně ořechovku. Moc se jí tam líbilo. Rodiče ji naprosto milují a jsou šťastní, že mám vedle sebe někoho, kdo se ke mně konečně hezky chová, a jsem spokojená.
Asi narážíte na to, že jste byla ve vícero vztazích obětí domácího násilí. To vám rodiče nezakázali se s tím dotyčným vídat?
Moji rodiče jsou jedni z nejtolerantnějších lidí, co znám, a nikdy mi nic nezakazovali. A takhle to ani nefunguje. Když vám dcera řekne, že prostě půjde, ať se děje, co se děje, tak nic nezmůžete. Jen se modlíte, aby se vám dítě vrátilo domů. Rodiče ale také netušili, co všechno se děje, a celou pravdu se dozvěděli až po rozchodu.
Jaké jste zažívala násilí?
Všechny možné formy. To nejhorší, co jsem si zažila, bylo psychické a sociální násilí. Žárlivost, manipulace, neustálá kontrola telefonu a soukromí, výhrůžky, odpojení od rodiny a přátel, různé zákazy, co nosím, s kým se vídám, kam chodím… Byl to pocit jako ve vězení, neustálý strach a nervozita, s jakou náladou se zase vzbudí, co přijde další den. Strašné byly hlavně ty dny napětí. Dávala jsem si to často za vinu sama sobě, že má právo se ke mně takhle chovat, že za to můžu já, a že má třeba pravdu.
Vyhledala jste odbornou pomoc?
V tu dobu, kdy jsem zažívala nejhorší chvíle mého života a kvůli čemu také vznikl můj Nadační fond Klíč k úsměvu, jsem k psycholožce docházela a jsem za to moc ráda. Dalo by se říct, že mě zachránila.
Jak přesně?
Když zažíváte domácí násilí a ostatní to vidí, snaží se do vás pořád hustit, že musíte odejít, že to dál takto nejde. Pro mě to byla vždy stopka, že jsem si řekla: Aha, tak s tímhle člověkem už se nebudu bavit, nepotřebuju, aby mi radil a rozhodoval, co mám dělat, už se mu s ničím nesvěřím. Tak to mívá většina obětí domácího násilí. Ta psycholožka mi ale tohle neříkala, pouze mi nastavila zrcadlo. Takže já jsem najednou uviděla sama sebe.
Co jste si v tu chvíli uvědomila?
Že opravdu prožívám domácí násilí a není normální, co se mi děje a jak se ke mně ten druhý chová. A proto i apeluji na to, aby se ostatní nestyděli vyhledat odbornou pomoc, ať už se jim děje cokoliv. Není přeci za co se stydět. Je krásné, když se o sebe člověk chce postarat a pracovat na sobě a na svém vnitřním já. Je to obdivuhodné, ne ke studu. Když je člověku ubližováno a setrvává v něčem, v čem mu není dobře, ubližuje hlavně on sám sobě. Jde o to, že ta oběť si sama sebe neváží, nemá se ráda, protože kdyby ano, nikdy by nedovolila, aby se k ní takhle někdo choval. Když se má člověk rád, takové lidi si do života ani nepustí nebo se mu tam neobjevují, protože má k sobě nějakou úctu a hranice. A na tom přesně je důležité vnitřně pracovat.
Stejně je to zvláštní, že člověk opustí jeden vztah, protože je mu ubližováno a skočí do dalšího, kde je mu znovu ubližováno a znovu si to dlouho neuvědomuje…
Já jsem měla v sobě hrozné bloky. Některé jsem si vyřešila, ale některé mě provázely i v dalších vztazích. Problém je, že jsem nedokázala být sama. Samota byla pro mě tou nejhorší představou. Říkala jsem si, že přece nemohu být sama, že přece ostatní mají také partnery, a že já budu divná, když budu sama. Takové nesmyslné myšlenky se mi honily v hlavě. I proto jsem skočila do dalšího vztahu, ale tam to jelo nanovo. Bylo ze mě cítit, že jsem snadno manipulovatelná a toužím po lásce, pro kterou udělám cokoliv. Vždycky jsem měla na začátku růžové brýle. Říkala jsem si, že už to určitě bude jiné, strašně jsem si přála potkat někoho, kdo mě bude mít opravdu rád a vážit si mě. Ale i když se mi něco nezdálo už na začátku, nechtěla jsem to vidět a nalhávala jsem sama sobě a omlouvala ho tím, že měl jenom špatnou náladu, že to bude druhý den dobré, že se třeba jen špatně vyspal. Ale prostě jsem neviděla, že tím, co mi dělá, si mě neváží.
Vy jste také zmiňovala, že jste v těch vtazích setrvávala, protože jste se bála být sama?
Ano a vím to z vlastní zkušenosti, že je strašně těžké trávit čas sám se sebou, když se nemá člověk rád. Když je člověk sám, tak najednou totiž máte čas jít do hloubky sama sebe, pozorovat ty hnusný a nevyřešený věci, hrabat se v nich a není vám to příjemný. A tak je vlastně pro člověka „jednodušší“ být v roli oběti, než začít ty jednotlivé věci sama v sobě řešit.
Předpokládám, že s těmi partnery jste nebyla jen zavřená doma. Když už jste vyrazili mezi lidi, jak se dotyční chovali?
Skvěle. Ve společnosti jsou tohle největší baviči. Exkluzivní manipulátoři. Ale přeci jen i ten agresor po čase upustí páru a lidi si všimnou, že něco není ok. Na preventivních přednáškách našeho nadačního fondu vždy říkám: Pokud máte na začátku vztahu intuici, neupozaďujte ji. Když cítíte, že tam něco není v pořádku, neříkám, že se musíte s tím dotyčným hned rozejít, ale dejte si prostě na to pozor. Když udělá něco, co vám je už na začátku nepříjemné, měl by to pro vás být v hlavě takový vykřičník, a když se to bude opakovat, přestože řeknete, že je vám to nepříjemné, pak už by měl ten vykřičník křičet a jděte pryč. Člověk, který vás skutečné má rád, vám nebude opakovaně dělat něco, co vám ubližuje.
Jak vám bylo, když jste si konečně uvědomila, že už tohle nebudete trpět a odešla z toho posledního a nejhoršího vztahu?
Vlastně hrozně. Přeci jen zažíváte rozchod, a to nikdy není příjemné. Strach sice polevil, ale přišla bolest. Jak se nemáte ráda a nechcete být sama, tak zažíváte pocity prázdnoty. V minulosti jsem tohle právě vždy řešila tím, že jsem si našla někoho nového a všechno se opakovalo. Po tom posledním mi ale velmi pomohla právě ta psycholožka a také videa a knížky od Báry Englishové, která radí, jak pracovat se strachem a vede vás k sebelásce. Všem doporučuju! Zařekla jsem se, že už takhle žít nechci a začala jsem na sobě usilovně pracovat.
Byla jste pak 2,5 roku sama. Dá se říct, že dnes už se máte ráda?
Stoprocentní to určitě není, ale je to úplně jinde, než to bylo. Je to celoživotní cesta, na které mě ale baví se stále o sobě učit něco nového. Ale mohu říct, že je mi krásně a dokážu si konečně uvědomovat svou pravou hodnotu. Každopádně vše beru úplně z druhé stránky – jsem ráda za všechno, co se v mém životě odehrálo. Bez toho bych sama sebe nikdy nenašla a nikdy bych nebyla tam, kde dneska jsem. Co mi pomohlo, je opravdu se ponořit sama do sebe. Každý by si měl denně pro sebe udělat svých deset minut. A kdo říká, že nemá čas, tak kecá. Třeba v koupelně jsme přeci každý den. Nebo i než člověk usne. A v těchto minutách je přeci možné zhodnotit si den - koho jsem udělala šťastným, poděkovat sama sobě za to, co jsem dokázala, být k sobě laskavá, spojit se sama se sebou a »obejmout sama sebe«.
Téměř polovinu léta jste trávila se svou láskou v LA. Jak jste si prázdniny za oceánem užila?
LA už je pro mě opravdu druhý domov. Léto bylo báječné, jen mi přijde, že to uteklo nějak všechno rychle. Celkově mám pocit, že tam ještě ke všemu vůbec čas letí rychleji než tady u nás. Oslavili jsme moje narozeniny a krátce na to jsme společně oslavili i náš první společný rok. V létě se poprvé do Ameriky podívali i moji rodiče. Ale taky jsem zažila jeden šokující zážitek, a to moje první zemětřesení v životě. Byla to otázka pár vteřin, ale na ten pocit nikdy nezapomenu. Viděla jsem, jak se vlní strop i podlaha a nohy se mi třásly, jako když stojíte na nějaké vratké židli. Naštěstí se nic nestalo. Toto zemětřesení prý nepatřilo zrovna k těm malým, která tam bývají často. O měsíc později jsme zažili další.
Byly jste společně s přítelkyní naopak i tady v Česku?
Nebyly, chtěla jsem být v létě hlavně v Americe. V Česku jsem byla jen já, a to vždy jenom krátce, především pracovně a za rodinou a přáteli. Navštívila jsem několik akcí, například festival v Karlových Varech, kde jsem moderovala módní přehlídku návrhářky Debbie Brown nebo jsem se po letech prošla po mole Czech Fashion Weeku. To bylo neskutečně nádherné a uvědomila jsem si, že mi to chybělo víc, než jsem si vůbec myslela.
Nedávno jste také s LP navštívily Paříž…
Tam jsme byly hlavně pracovně, LP tam vystupovala se svými nejznámějšími hity v rámci Paris Fashion Weeku na přehlídce návrháře Christiana Louboutina ve spolupráci s umělcem Davidem La Chapellem. Byla hlavní hvězdou této jedinečné show, která nesla i svůj příběh. Byl to opravdu zážitek. Jsem na LP neskutečně pyšná.
Přeci jen jste ale dle vašich příspěvků na Instagramu stihly i trochu toho poznávání.
Ano, nedalo nám to a prošly jsme si nejznámější místa tohoto za mě jednoho z nejkrásnějších měst v Evropě. Moc jsem si to užívala, protože jsem v Paříži už byla před lety s rodiči, takže jsem se těšila, až si to zase všechno připomenu. Samozřejmě jsem i velká milovnice seriálu Emily in Paris, takže jsem prostě musela prozkoumat i některá místa z natáčení. Paříž byla velká romantika.
Donedávna jste byla moderátorkou Snídaně s Novou, kde jste ale dostala výpověď. Jak jste to nesla?
Velice pozitivně. Byla to krásná životní etapa, za kterou jsem opravdu moc vděčná. Dalo mi to do života mnoho zkušeností a hlavně také pravou lásku a přátele. Zažila jsem tam tedy víc, než jsem si vůbec vysnila. A mělo to tak být, něco končí, něco začíná. Každopádně jsme se s TV Nova rozešli v dobrém. Momentálně jsem se začala znovu naplno věnovat modelingu a taky mě stále víc a víc táhne herectví. Už před lety jsem měla nějaké příležitosti na různé epizodní role v seriálech a strašně mě to nadchlo. Pak se ale naskytly jiné pracovní příležitosti, a tak už jsem neměla tolik času herectví rozvíjet. Vše je o prioritách. Teď jsem se o to začala znovu zajímat. Moderování se také dále věnuji. Nyní ze všech tří oborů nějaké nabídky mám, ale zatím nesmím prozrazovat více.
Jaké jsou vaše plány na nadcházející dny a týdny?
Samozřejmě nějaká práce a akce, ale pak už se budu postupně chystat na Vánoce a užívat si pohodu a klid s nejbližšími. Minulý rok jsme měly americké Vánoce a moje vůbec první mimo ČR. Letos budeme s LP v Česku u našich. Těším se, až jí ukážeme naše tradice, ale hlavně, že budeme všichni spolu.
Už LP ochutnala naše české cukroví?
Ano, nejvíc ji chutnalo mamčino linecké. To já si zase jedu na išlském. Mamka miluje pečení a vždycky na Vánoce peče 12 druhů, tradičně jako 12 měsíců. Já ji neskutečně obdivuji, protože stíhá v tom shonu tolik cukroví a ještě to má vždycky tak krásný a s veškerými detaily. Nechápu. Já jsem minulý rok stihla jen perníčky, ty si prostě nenechám ujít, ať mám práce klidně milion. Tak uvidíme, co letos.
Máte už plány i na oslavy Nového roku?
Silvestr máme jasný a naplánovaný už poměrně dlouho. Budeme totiž na svatbě zpátky v LA. Upozorňuji, ne na naší. (smích)
Máte nějaké své vlastní sny, které byste si chtěla splnit v příštím roce?
Mně se za tyto poslední roky splnily sny, o kterých mi ani nenapadlo si nechat zdát. Celý můj život je momentálně jeden velký sen a děkuji za něj Bohu dnes a denně. Vděčím za něj své lásce i své rodině, ale také sobě, že jsem se kdysi rozhodla dělat něco se svým životem. Takže já si hlavně přeji jenom zdraví, spoustu laskavosti, lásky a pokory. A to ostatní ať je jen jak má být.
Foto: Natálie Cali
