Znamená to, že vás kritika netrápí?
V dnešním digitálním světě je potřeba striktně filtrovat, čemu dáte pozornost a co je prostě jen jak já říkám »nízká vibrace«, která ve vás má maximálně vyvolat vděčnost za to, že tou osobou nejste vy. Je taky vtipné pozorovat kulturní rozdíly. Ve Vietnamu by třeba nikoho nenapadlo někoho kritizovat za to, že se objevuje ve více pořadech. Je to jako kdyby kritizovali moderátora nebo herce, že se objevuje ve více filmech nebo shows. Naopak mi lidé z naší komunity fandí a říkají: Jo, klidně jdi všude, kam se ti zachce, hlavně buď dobrá.
Neříkejte mi, že jste byla v pohodě s tím, když vás před dvěma lety po návratu ze Survivoru čekalo nejen na sítích tisíce negativních komentářů?
Tehdy to samozřejmě byl šok. Vůbec jsem to nečekala, jelikož všichni na ostrově u ohně vždy tipovali, že já a Niki (Nikola Čechová) budeme miláčky národa. (smích) Ale o tom Survivor je, o zradách, taktice, lhaní. Není to Love Island. Další věc je také, že televize má kontrolu nad střihem a přirozeně do ven pouští to, co je nejvyhrocenější. To, že jsme tam vlastně byli mimo kameru kamarádi a hezky se o sebe starali, už divák třeba nevidí. Návrat a s ním spojená krize mi ale dramaticky změnily život a odhalily spoustu věcí, například jak moc svoji tvorbu miluju.
Jak to mám chápat?
Ono je jednoduché tvořit, když za to dostáváte neustálou validaci a motivaci ostatních. Ale když víte, že se na vás valí vlna kritiky za všechno, co uděláte bez ohledu na kvalitu vaší práce, pak se opravdu ukáže, jak moc svoji tvorbu milujete. V ten moment vám pud sebezáchovy říká: Smaž Instagram a schovej se. Ale já věřím, že když před krizemi neutíkáte, mohou vám dát velmi hodnotné poznatky - o tom, kdo jste a jestli si dokážete zachovat svoji tvář i v těžkých časech. Odolnost se nebuduje v ráji. Někteří kolegové komentáře vypínali nebo mazali, já jsem se tomu naopak otevřela a řekla jsem: Jen to na mě hrňte, poslušte si! Dneska mě naopak hejty baví a ještě víc mě baví na ně občas zareagovat.
Trochu masochistické…
Mám to v povaze. Když vidím, že mi vadí něco, co je nesmyslné a blokuje mě to, chci tomu jít naproti a dělat to do té doby, dokud to ze sebe »nevytřískám«. V dnešním světě, kde se i dveře otevírají samy, si člověk musí aktivně naordinovat nekomfort. V pohodlí nám zakrňují naše instinkty, mezilidské dovednosti, schopnost používat selský rozum a odvaha. Možná to zní trochu ezotericky, ale já často vysílám do vesmíru svůj záměr. Nemyslím tím, že bych si přála konkrétní věci, nebo kolik chci mít sledujících a peněz, ale spíš vizi, jak se chci cítit a co tady na planetě zanechat. V krizi si totiž vždy uvědomím, že mě nejvíc bolí to, v čem nejsem svobodná. Nelíbí se mi, že máme tendenci vnímat všechno jako etapy s koncem.
Jak to myslíte?
Máme tendenci přemýšlet o svých rozhodnutích (vztah, nová práce, stěhování) v kontextu důsledků. Dobré nebo špatné rozhodnutí, které vyústí v jeden nějaký výsledek, kde budete buď vítěz, nebo poražený. Tečka na konci věty. Ale život je řeka, všechno je pomíjivé a směřuje k něčemu dalšímu. Ten, kdo rozhoduje o významu štěstí a krizí, jste vy. Mohla bych brát Survivor jako to nejhorší období v mém životě, ale právě díky tomu jsem nakopla svoje podnikání, výrazně zlepšila svoji tvorbu a díky tomu dokážu mnohem lépe empatizovat s lidmi, kteří si prošli něčím podobným. Takže nakonec to je vlastně čárka, která ze mě objektivně udělala lepšího člověka do další etapy života.“
Přeci jen ale někdy asi dostanete i takový hejt, který vás zasáhne?
Upřímně, nejvíc mě zasáhne, když ten člověk má pravdu. A to pak nejsou hejty, ale konstruktivní kritika. O tu si mimochodem sama říkám i svým kolegům, rodině, chytřejším lidem. A ta samozřejmě ego bolí, ale zároveň je důležitá pro růst a pokoru. Já chci dělat věci co nejlépe a být co nejlepší, a to nejde bez konfrontace. My tady v Česku obecně nemáme rádi konkurenci ani lidi, kteří jsou přehnaně soutěživí. Ale soutěživost nás posouvá, zvětšuje zodpovědnost dodavatelů a služeb a navíc se soutěžení nevylučuje se spoluprací nebo přejícností. Vy můžete přece soutěžit a zároveň druhému přát to dobré.
Narážíte teď na něco nebo někoho konkrétního?
Vidím to například i ve svém oboru. Mám pocit, že třeba mezi tvůrci a zejména foodblogery je taková podivná nepřejícná soutěživost, každý na svém rybníčku. Já říkám: Ne, pojďme soutěžit a zároveň si navzájem pomáhat. To, že je někdo lepší než já, ve mně samozřejmě může vyvolat závist. A to je v pořádku, když ji použiju jako hnací motor pro to, abych byla ještě lepší, ne jako destruktivní energii. Být nejlepší tím způsobem, že někoho budu snižovat, je přeci strašně plochá energie. Třeba v americkém fotbalu, který hraju, chci vždycky vyhrát zápas, když je soupeř v tom nejlepším složení, když nastoupí všechny jejich nejsilnější klíčové hráčky. A ne, že si některá z nich zlomí kotník a já budu mít radost, že jsou slabé.
Nakousla jste americký fotbal. Budete hrát i letos, když jdete do StarDance?
Budu muset pro jednou vynechat, protože sezona je přesně v době, kdy začíná Stardance, a přeci jen je to riskantní sport na zranění. Ale určitě s ním nehodlám končit.
Kolik máte za sezonu zápasů?
V první lize jsou v Česku jen čtyři týmy plus ještě hrajeme s Polkama, které jsou součástí naší ligy, takže je to dohromady pět týmů. Těch zápasů je tedy strašně málo. Bohužel není mezi ženami tento sport tak rozšířený. Pokud byste chtěla hrát nějakou vyšší soutěž, musela byste do Rakouska nebo Německa, kde je týmů víc.
Takže trénujete celý rok na nějakých sedm zápasů? Ten sport asi musíte opravdu milovat…
Ano, musíte ho absolutně milovat. Je to hodně drsný sport, v němž se musíte překonávat, zároveň je ale mentalita amerického fotbalu velmi sympatická, protože je v něm hodně soutěživosti, ale zároveň i sesterství. A to je přesně to, o čem jsem mluvila a co nám v normálním životě chybí. My jsme buď parťáci, nebo konkurenti, já ale říkám, že můžeme být obojí.
Ve Vietnamu to takto funguje?
Vietnamci jsou komunitní bytosti. Od malička jsme vedení k tomu, že když děláme nějaké rozhodnutí, tak nebereme v potaz jen své vlastní zájmy, ale vždycky se ptáme sami sebe, jaký vliv to bude mít na celou komunitu, rodinu. Což samozřejmě přináší nějaké tlaky, ale celkově si myslím, že to prospívá. Máte pak mnohem větší sílu, protože víte, že když se něco pokazí, nejste na to sama. Žije s větší lehkostí, když víte, že je za vámi vaše rodina, nějaká široká komunita, která vás vždy podrží. A to vám i pomáhá budovat si lepší sebevědomí. Komunitní myšlení je něco, co nám podle mě v dnešním světě, kde se slaví individualismus a uctívají technologie, chybí.
Podržela vás rodina i v době, kdy jste se ve vašich pěti letech přestěhovali do Česka a na škole vás spolužáci šikanovali?
Byli jsme v dost bídné finanční situaci, naši byli neustále v práci, takže samozřejmě se snažili mě nějak podpořit, ale taky neměli úplně prostor to řešit. Podpora vietnamských rodičů většinou vypadá tak, že makají do selhání, aby mohli svým dětem zajistit lepší budoucnost a materiální podporu na vzdělání. Navíc naši vyrůstali v komunistickém Vietnamu, pak se najednou ocitli tady v cizím prostředí, kde sami museli bojovat s určitou formou šikany, takže já jsem se s tím musela poprat víceméně sama.
Jak jste se s tím vypořádávala? Nechala jste si šikanu líbit, nebo jste se bránila?
Každé dítě má asi jiný mechanismus, jak to řešit. Já to brala tak, že když na mě oni útočí, budu útočit i já. Takže jsem to řešila agresí a urputností v učení a ve sportech, chtěla jsem být nejlepší ve všem. Což vám samozřejmě na popularitě mezi dětmi moc nepřidá. Vytvoříte si takovou krustu, za kterou nikoho nepustíte a máte neustále pocit, že na vás někde číhá zrada a nebezpečí. Zpětně vím, že ty děti za to vlastně nemohly, protože tyhle věci začínají u rodičů a výchovy. V dnešní době už je to daleko lepší, Vietnamci nejsou pro Čechy exotika.
Jak dlouho jste se učila česky?
Pro mě to nebyl problém, přeci jen děti mají skvělou neuroplasticitu. Brácha se narodil už tady, takže ten má problém spíš s vietnamštinou, mluví s přízvukem. A rodiče dodnes mluví takovou lámanou češtinou.
Stále pracují?
Naši se teď věnují vietnamské buddhistické komunitě, charitě. Takže hodně i cestují po světě. Polovinu roku jsou buď ve Vietnamu, Austrálii nebo v Americe. Ale to až teď v důchodu, před tím klasicky jako skoro všichni Vietnamci makali 365 dní v roce.
Jak často se vy vracíte do Vietnamu?
Byla jsem tam minulý rok, ale spíš na dovolené, na návštěvě u příbuzných jsem byla naposledy před pěti lety. Ale rodiče jsou tam každý rok.
Vaše rodné jméno je Ta Thuy Dung. Víte, co to znamená v češtině?
Táta mi řekl, že je to něco jako něžná síla. Nicméně v Česku jsem byla dlouhá léta Zuzana, jak už to bývá u vietnamských dětí. Vymyslela to tehdy moje česká chůva, protože mé vietnamské jméno se čte »Zung«. Já jsem se s tím jménem ale nikdy neztotožnila, takže jsem ráda, že mi teď už říkají Chili.
Kdo to vymyslel?
Na vysoké jsem byla známá pro svůj ostřejší humor, vždycky jsem byla taková velkohubá, měla jsem ráda drsnější sporty, pálivé věci… A tehdy mi můj bývalý chlapec řekl: Ty jsi prostě Chili a začal mi tak říkat. Nějak jsem se s tím sžila a pak se tou přezdívkou začala i představovat. Moje pravé vietnamské jméno totiž nikdo nevysloví správně a žádné české se mi k sobě nehodí.
Zvou vás muži na rande?
Ano, často. Hlavně Češi tedy. Nikdy jsem vlastně nerandila s Vietnamcem. Možná je to tím, že nesplňuju úplně profil něžné vietnamské ženy. (smích) A taky protože se svými tělesnými parametry nejsem úplně typická drobná Vietnamka. Od malička jsem měla ráda tvrdé sporty, dělala jsem karate, můj táta vedl i kroužek karate v Příbrami. Ale myslím si, že tyto věci jsou opakem ženství. Máme tendenci vnímat to tak, že holčička musí být jemná a poslušná, ale ženská energie může být i prudká. Já jsem empatická, dokážu budovat domov, mám ráda děti, ráda si nechám otevřít od muže dveře, ale nevidím důvod, proč se bát být i dobrodružná, postavit se sama za sebe, stanovit si své hranice. Stejně jako se svojí postavou.
Jak to myslíte?
Největší problém nás žen je to, že se snažíme vtěsnat do nějaké unifikované formy krásy a naprosto ignorujeme svoji genetiku, stavbu těla a svalů. Jinými slovy ignorujeme »záměr architekta«. Nejkrásnější není žena, když má 90 - 60 - 90, ale když naplňuje svůj přirozený potenciál, a to udržitelnou a zdravou cestou. Když o sobě vím, že jsem přirozeně svalnatá a ramenatá, tak to musím respektovat a nedusit se hladověním do formy, kterou má někdo s ptačí kostrou a úplně jinou genetikou. Tak si pak vyberu robustního pořádnýho chlapa, který to rád ustojí.
Tohle sebepřijetí máte odjakživa?
Ne, trvalo mi hrozně dlouho, než jsem k němu dospěla a stále na tom pracuju. Já jsem vždycky měla vysoké chlapy. Můj nejnižší partner měl 186 cm. Líbilo by se mi, kdyby už na základce učili děti rozlišovat somatotypy, aby každý lépe pochopil svoje tělo a taky dokázal lépe komentovat těla ostatních.
Jste nyní zadaná?
Já nerada o svém soukromí mluvím. Nicméně ano, partnera mám a jsem šťastná. Je to celkem čerstvé. A zase je to dlouhán, má metr devadesát. (směje se)
Říkala jste, že máte ráda děti…
Chcete se zeptat, zda plánuju děti? To se klidně zeptejte, já nemám ráda takové to, když někdo říká: Na to se žen nesmíte ptát, protože to pro někoho může být citlivé téma. Je to přeci normální, že se někdo zeptá, protože nezná vaši životní historii. Lidé se mohou ptát na cokoliv a taková ta moderní tendence cenzurovat všechno potenciálně nepříjemné, abyste náhodou někoho neurazili, je směšná. Svoje dítě ochráníte nejlépe tím, že z něj vychováte silného člověka, který ustojí nástrahy života. Rozhodně ne tím, že ho budete držet za plotem a pouštět mu kreslený pohádky na tabletu.
Dobře, tak tedy: Plánujete rodinu?
Já děti miluju. Ale když nebudou, tak nebudou. Netlačím na to. Ani to nedělá dobře vztahům, když na to tlačíte. Takže uvidíme.
My zase již na podzim uvidíme, jak vám to půjde na tanečním parketu. Jak jste si sedla se svým učitelem tance, Jakubem Mazúchem?
Kuba mi řekl, že když se podíval poprvé na všechny účastnice, tak mu prý oči ustanuly na mně. Jestli to je pravda, nebo mi jen lichotí, nevím. (smích) Ale chemie mezi námi byla instantní. Je to táta od rodiny a jde z něj taková hrozná tatínkovská dobrosrdečnost, ale zároveň je pro každou srandu. Po 10 minutách jsme si ze sebe začali utahovat.
Už trénujete?
Můžeme začít až od srpna, takže zatím jsme jen ve fázi, kdy si sdílíme nápady na písničky a tak.
Máte s tancem nějaké zkušenosti?
Odmalička jsem tancovala, i když spíš takový ten streetdance. Takže to mi moc nepomůže. Do tanečních jsem pak taky chodila, ale když jsem to řekla Kubovi s tím, že ho trochu utěším, tak mi řekl, že největší radost bude mít, když si z tanečních nebudu nic pamatovat. (směje se)
Máte v plánu Jakuba uplácet nějakými dobrotami?
Samozřejmě, já mám v plánu tam uplácet všechny!
Takže Josef Maršálek v sukni?
Přesně tak. Však oni mi všichni už nenápadně vyjmenovali, co všechno jim tam Pepa Maršálek nosil. Mám podezření, že si mě tam pozvali jen kvůli cateringu. (směje se)
A vás baví i pečení, nebo budou mít letos místo sladkého v cateringu slané pochoutky?
Já sladké sama moc nejím a obdivuju lidi, co umí péct, ale já mezi ně nepatřím. Takže já budu nosit spíše slané dobrůtky. Loni se všichni přesladili, letos se přesolí. (usmívá se)
Kde se u vás zrodila vášeň k vaření?
Odjakživa miluju jídlo. A vždycky jsem se motala v kuchyni a chtěla ujídat. Ale máma mě moc nechtěla pouštět k vaření. Když mi bylo asi 13, začala jsem sledovat různá videa o vaření, sbírala jsem recepty po českých prodavačkách, které pracovaly u rodičů v krámku, takže jsem vlastně svou vařící cestu začínala u českých klasik. Ale nikdy jsem neměla ambice, že ze mě bude kuchařka, vždycky jsem to brala jako hobby.
Proč jste vůbec šla do Masterchefa, byl tam záměr se proslavit?
Ta příležitost přišla ve specifickém období života. Pracovala jsem v reklamní agentuře, ale v pozadí byla neustále touha po vlastní tvorbě, která tam byla vlastně odmalička. Když mě kamarád přihlásil do MasterChef bez mého vědomí a pak se mi ozvali s pozvánkou na casting, prostě jsem cítila, že tahle příležitost by mohla být odrazovým můstkem.
Chtěla byste mít svou vlastní restauraci?
Každý by chtěl mít svou vlastní restauraci, kavárnu… Ale já jsem si prošla různými stážemi a vím, jaká je to řehole a zodpovědnost. A já mám takovou povahu, že bych tomu obětovala veškerý svůj čas. Takže svůj životní úděl vidím zatím jinde.
Kde? V Instagramu?
Neřeším platformu, ale hlavně svobodu tvorby a její náplň. Je mi jedno, jestli to bude televize nebo Instagram. Nejsem člověk, který by šel do politiky a mobilizoval by síly, to není má role. Já chci být nablízko lidem a burcovat je, přinášet jim informace skrz jak já říkám »dementní humor« a dávat jim impuls ke změnám. Slovo influencer má spíš negativní konotaci, protože to bývá často člověk, který rozdává rady, aniž by měl potřebné vzdělání nebo zodpovědnost. A já chci být influencer, co ví, že nic neví, a proto se rozhodl, že poslouží jako zábavný oslí můstek mezi lidmi, co opravdu ví (vědci, farmáři, odborníci na kvalitu potravin a výživu) a »normálními« lidmi, kteří pak vytvoří reálnou změnu ve společnosti.
Také jste vydala kuchařku, plánovala jste i další, která měla být vegetariánská. Proč?
Rodiče jsou vegetariáni a já jim třeba často připravuji české klasiky ve vege verzi. Nicméně vůbec nevím, zda se ji podaří dokončit. Rozhodně nechci už vydávat obyčejnou kuchařku, jakožto sbírku receptů.
Proč?
Protože už z principu nechci vydávat něco, co jen zabírá místo na planetě. Nemyslím si, že potřebujeme další kuchařku, která je jen souborem receptů a hezkých fotek. Je to jen o něco méně zbytečné než další příchuť žvýkaček nebo vůně toaletního papíru. A když mám tedy napsat kuchařku, chci, aby se v ní čtenář dozvěděl něco o stravovacích návycích, kvalitě potravin, proč bychom měli kupovat farmářské potraviny, jak můžeme přispět k tomu, abychom tady budoucím generacím zanechali planetu v dobré kondici.
Vy nakupujete u farmářů?
Ano a taky si každý den až na obrovské výjimky vařím. Nechci svoje tělo brát jako spotřební zboží, které musí držet hubu a krok. Nevím, k čemu vydělávat peníze, když se nedokážu postarat důstojně o svoje tělo, které napřímo rozhoduje o mé náladě, sebevědomí, kreativitě, realizovatelnosti nápadů a vizí. Nevím, proč bych měla mít pozornost lidí, když nemám respekt sama k sobě ani k životu. Jako jediní tvorové na planetě nerespektujeme základní principy, podle kterých se řídí celá planeta: světlo, tma, spánek. A nejsem naivní, chápu, že někdo, kdo sotva uživí rodinu a má tři práce nebude kupovat farmářský tvaroh a kašle na cirkadiánní rytmus. Ale co je pro mě vrchol nevkusu je když někdo ty prostředky má, jezdí v Bentley, kterým se chlubí, ale nespí, neodpočívá a cpe se fast-foodem místo aby peníze dal za špičkové suroviny a svoji pozornost podnikům, které si to zaslouží.
Vy nejste přísná jen na sebe, ale i na své okolí, že?
Snažím se být empatická, ale nechci být člověk, který v zájmu vlastní popularity nedělá nepříjemné věci. Já když vidím, že se moji přátelé nějakým způsobem ničí, tak je s tím konfrontuju, protože to považuju za důkaz přátelství. Protože tohle rozhodně nedopřávám běžně lidem. A pokud to někdo nesnese, tak se holt nebudeme kamarádit, a to je taky naprosto v pořádku.
Kdo je vaším nejbližším přítelem, parťákem?
Čerstvě je to můj partner, ale historicky to je můj o osm let mladší bratr. Toto pouto asi nic nepřekoná. Vždycky jsme při sobě stáli. Jsme takové černé ovce rodiny. Přemýšlíme o světě jinak, máme jiný vkus… Vždycky pro nás asi bude těžší si najít kompatibilní kamarády a partnery. Čím specifičtější jste, tím jsou specifičtější vaše názory. Uvědomuji si to, ale neměnila bych.
Přemýšlela jste někdy o tom, že byste se odstěhovala a žila jinde než v Česku?
Nedovedu si představit, že bych někde musela zase vše budovat od začátku. Mně stačí, když žiju na místě, kde jsem spokojená, kde je moje rodina, přátelé, čistý vzduch, dobrá voda a jídlo a kde mohu být v kontaktu s přírodou. A to je něco, co můžu mít tady v Čechách.
V kontaktu s přírodou jste byla v Survivoru až až… Proč jste vlastně do této drsné show šla?
Cítila jsem se zaseknutá ve svých rutinách, komfortu a všeobecně osobním růstu. Tehdy jsem byla ještě taková, že jsem potřebovala extrémy. A když mě pak pozvali, tak jsem si řekla, že je to ono! Od malička jsem Survivor milovala. Říkala jsem si, že mi to poodhalí má skrytá zákoutí, můj charakter.
A poodhalilo?
Pobyt na ostrově mi pomohl víc poznat sama sebe. Každý máme o sobě nějakou představu, ale ta se opravdu neotestuje v pohodlí a hojnosti. Když má člověk hodně, je jednodušší být velkorysý. Ale dokáže být stejně štědrý, i když hladový na opuštěném ostově? Opravdový charakter by se neměl příliš měnit v závislosti na externích podmínkách. Já měla například strach ze svého introvertství, ale nakonec jsem si našla cestu k většině lidí a v ten moment pro mě opravdu byli něco jako dočasná rodina.
Říkáte, že jste introvert. Jak je vám příjemné, že vás lidé poznávají, že jste slavná?
Já si na interakce sice nepotrpím, ale je milé, když vás někdo zastaví, aby vám řekl, že se mu líbí vaše tvorba. Koneckonců, i proto to dělám a díky lidem jsem tam, kde jsem. Bylo by dost smutné, kdybych pak nedokázala s grácií ustát ani jejich milý pozdrav na ulici. Takže se z toho rozhodně nehroutím a hlavně nejsem Britney Spears, aby byla ta pozornost nějak přehnaná. Každá práce má svoji daň, jsou dny, kdy chcete být anonymní. Ale miluju svoji práci, jsem vděčná za svůj život a tohle je daň, kterou ráda zaplatím.
