Od kdy jste věděla, že se chcete profesně věnovat psaní?
Věděla jsem to asi od doby, co jsem začala ve škole psát slohy a zjistila, že to je něco, co mi jde a co mě baví. Na rozdíl od ostatních předmětů.
Vzpomenete si ještě, jaké první příběhy jste psala jako dítě?
To si bohužel nevzpomenu, ale dobře si pamatuju, že jsem žila příběhy postav z knížek, které jsem byla schopna číst hodněkrát za sebou. Třeba Děti z Bullerbynu byly moji imaginární kamarádu a hrozně jsem si přála být jednou z nich.
V září vyšla Vaše poslední kniha Majonéza k snídani. Můžete jí čtenářům představit?
Je to příběh o Emě, osmnáctileté dívce, která si moc nerozumí s emocemi. Nechápe lásku, není empatická a je trochu nafoukaná. Moc ji ale zajímá, proč se kdysi rozvedli její rodiče. A tak začne pátrat v minulosti své rodiny a zkoumat milostné vztahy svých příbuzných.
Jaké na ní máte zatím ohlasy? Brala jste inspiraci na hlavní postavu např. někde ve svém okolí?
Ohlasy jsou moc hezké, asi nejlepší, co jsem zatím na knihu měla, takže mi to dělá velkou radost. Inspiraci jsem nebrala v okolí, spíš jsem se, jako citlivý člověk, chtěla zkusit podívat do hlavy někoho, kdo citlivý a emocionální není.
Před lety Vás oslovilo nakladatelství kvůli prvotině. Jak těžký pro Vás byl přerod z novinářky ve spisovatelku?
Kupodivu to těžké nebylo, protože mně vždycky víc vyhovovalo psát si jak chci, než podle nějakých novinářských pravidel. Potíže mi dělalo navazovat, když jsem se k psaní vrátila třeba po týdnu. Psaní se změnilo, jsem větší puntičkář, celkově si text víc piplám, aby tam nebylo ani slovo nebo věta navíc, aby všechno mělo svůj důvod a místo. Taky si dávám větší pozor na detaily, aby nikde nebyly chyby a nesrovnalosti.
Co Vám bere čas kromě psaní knih?
Podcast Příběh, který se skutečně stal je teď opravdu to, co mi bere hodně času a jsem za to ráda. Je to moje vyprávění příběhů, těch méně známých nebo těch, co známe třeba jen zběžně. Vždy si vyberu téma, třeba přežití v extrémních podmínkách a najdu příběhy lidí, kteří tohle zažili, a pak to po svém převyprávím. Věnuju se i dějinám naší země. Mám velkou radost, že podcast je tak poslouchaný a populární.
Máte nějaké oblíbené autory?
Určitě bych mohla jmenovat tyto: Jane Austenová, John Irving a Petra Soukupová.
Používáte sociální sítě pro komunikaci s fanoušky. Jak daleko je pouštíte do svého soukromí?
Vlastně tak moc ne. Ví, že mám psa, že mám přítele, že rekonstruujeme dům.. ale nějaké intimní záležitosti s nimi nesdílím, už jsem se za ty roky poučila. Kritka na sociálních sítích je dvojsečná - připadá mi, že málokdy je myšlena upřímně nebo konstruktivně, často to prostě bývá hejt. Už tak nějak umím mávnout nad tím rukou.
Jak vzpomínáte na spolupráci s Libuší Šafránkovou, která namluvila jednu z postav v audioknize k Vaší prvotině Losos v kaluži?
S láskou. Libuše byla skvělá, spoustu jsme si toho spolu řekly. Byla neuvěřitelně pokorná, milá a zábavná, já vlastně pořád nechápu, že o ní mám mluvit v minulém čase.
V jaké fázi je příprava filmu Losos v kaluži?
Teď je to bohužel spíš u ledu, vlivem covidu a vlivem našich sporů s produkcí. Ale vypadá to, že se zpracování dočká jiná moje kniha, tak si držím palce.
Co chystáte v nadcházející době? Už pracujete na další knížce či námětech?
Námět na další knihu se mi v hlavě honí, ale zatím to nechávám jen tak poletovat. Ve vzduchu visí tři zajímavé projekty, na kterých bych se mohla podílet jako scénárista, tak jsem zvědavá, jak to dopadne.
Ve škole vás údajně bavil dějepis, uvažovala jste o studiu archeologie. Přemýšlela jste, že v některé ze svých knih tyto záliby spojíte a napíšete historický román?
Nepřemýšlela, ale děkuju za nápad, to by mě asi bavilo! (úsměv)
