Rozhovor: herečka Šárka Vaculíková, nyní již Krausová

• V červenci jste se vdala za svého partnera Ondřeje. Věděla jste hned, že přijmete podle tradic jeho příjmení, nebo jste přemýšlela, že byste kvůli práci zůstala Vaculíková?
• Je pravda, že v naší profesi to není úplně výhodné, ale co se dá dělat, doufám, že si mě i tak budou diváci pamatovat. Mně se totiž vždycky moc líbilo, když žena přijala jméno svého muže.
•  
• Kde jste se s Ondřejem poznali?
• Seznámili jsme se v Divadle na Vinohradech, kde jsme spolu už pátým rokem, ale nikdy mě nenapadlo, že bychom mohli být pár. Nakonec mě přesvědčil o opaku. Nově jsme zde teď spolu nazkoušeli krásnou inscenaci Je třeba zabít Sekala, v níž ztvárňujeme dokonce manželský pár. Je to naše první společné setkání na pódiu. Diváky srdečně zvu, představení má velký úspěch. Zažíváme na něm děkovačky vstoje. Nezapomenutelný pocit.
•  
• Manžel je bratrem Martin Krause přezdívaného »český Belmondo«…
• Ano, společně provázeli diváky pořadem Českem na koňském hřbetu. Pocházejí totiž z rodinného statku v blízkosti Orlické přehrady a oba výborně jezdí na koni, tak pro to byli naprosto ideální. S koňmi vyrůstali. Na statku jich teď máme padesát. Můj manžel jízdu na koni zužitkoval i v po- hádce, kde hrál samozřejmě prince, Zakletá jeskyně, která byla na začátku léta v kinech. A koně samozřejmě nechyběli ani na naší svatbě.
•  
• 
•  
• Jaký vztah máte s bratrem vašeho muže? 
• S Martinem jsem se poznala dokonce dřív než s mým nynějším mužem Ondřejem, a to při natáčení filmu Sezn@mka. Oba mají úžasný smysl pro humor, a když se celá rodina sejdeme, což se děje celkem často, díky jejich vtipkování je pořád veselo.
•  
• A platí u vás známé klišé, že je tchyně postrach? Nebo jaký máte spolu vztah? 
• Naprosto ne! Mně se tohle pořekadlo nelíbí a mrzí mě, že je tak rozšířené. Já mám skvělou tchýni. Máme se moc rády a myslím, že se vzájemně podporujeme. 

• Jací kolegové z branže, kromě vašeho strýce Lukáše Vaculíka, se objevili na svatbě? 
• Mnoho a mnoho jelikož naši nejbližší přátelé jsou přirozeně hlavně naši herečtí kolegové, ale jmenovat je nebudu. Moc jsme si užili a těší nás, že se podařilo mít naši svatbu v soukromí a klidu a že jsme toto bezpečí mohli dopřát i našim hostům.
•  
• Kdo vám šel za svědka?
• Jedna z mých nejlepších kamarádek, ale jméno nechám též v tajnosti.
•  
• Měla jste jasno v tom, jak bude vaše svatba vypadat? Mnoho dívek to ví už od malička…
• Nikdy jsem nebyla holka, která od mala sní, jak se vdá a ví, jak bude její svatba vypadat. Kamarádky měly naprosto jasnou představu a těšily se celé dětství a dospívání, až už se konečně vdají. Já když jsem se zamyslela, tak jsem si to vlastně nikdy neuměla představit. Nevěděla jsem, jaké bych chtěla šaty, jestli velkou nebo malou svatbu a kde by to mělo být. Říkala jsem si, že to možná znamená, že mi v tomhle životě nebude přáno, vdát se! Začala jsem nad tím přemýšlet až ve chvíli, kdy jsme se s Ondřejem začali poznávat a zamilovali se. A moje představy se teď v červenci do puntíku vyplnily.

• Zařizovala jste si vše okolo svatby sama?
• Ano, ale úplně sama ne, pomáhaly obě naše rodiny a plno našich kamarádů, bez jejichž pomoci by naše svatba prostě nebyla! A to na tom bylo krásné. Nešlo jen o svatební den ale i dny přípravy byly krásné, i když hektické a lehce nervózní, ale byly s lidmi, kteří nás mají rádi a celá ta slavnost pro mě začala už tam. V podstatě byla jejich spolupráce i nádherným svatebním darem. Nádherná květinová výzdoba od kamarádek ze statku, příprava veškerého masa na gril od našich kolegů z divadla, saláty od našich maminek, svatební věnce od mých družiček, koňská drezurní choreografie od našich jezdkyň, dort jsme dostali jako svatební dar od kamarádek, které mají u nás ustájené koně. Upekly ho samy, bezlepkový, třípatrový a strašně, ale strašně dobrý! Zkrátka všechno bylo darem a společnou prácí a to bylo kouzelné a nezapomenutelné.
•  
• Šaty jste si nechala ušít?
• Ano. Ušila mi je má kamarádka a moc šikovná začínající návrhářka Petra Wagner. Její šaty jsou i na mých civilních fotkách tady v rozhovoru. Prostě je miluju!
•  
• 
•  
• Už jste zvládli i svatební cestu?
• Vzali jsme auto a jeli jsme k moři, ale destinaci si nechám pro sebe. Bylo to osvobozující, že si můžete zastavit tam, kde se vám líbí. Hodně jsme cestovali a zároveň odpočívali. Máme rádi aktivní způsob odpočinku. Pláž si dokážeme užít tak maximálně dva dny a pak už potřebujeme zase poznávat nová místa. Milujeme čisté, průzračné moře, přírodu a historická města, kde se dobře vaří. To všechno se nám podařilo mít.
•  
• Odpočinek jste si jistě zasloužila po tom maratonu natáčení, například seriálu Pod hladinou…
• To byla krásná práce. Seriál je o říční policii, moje postava se jmenuje René a je specialistka přes lodě a lodní motory. Je hlavní řidič lodí na všech policejních výjezdech, takže jsem si kvůli natáčení musela udělat řidičák na loď. Jsem teď Vůdce malého plavidla do dvaceti metrů délky a dvanácti lidí na palubě! To bylo senzační. Trvalo mi to dva měsíce a musela jsem se naučit miliardu otázek, ale stálo to za to! Řízení lodi mě moc baví.
•  
• 
•  
• Máte v plánu si nějakou pořídit, abyste své nové umění využila i v reálném životě?
• Ne to ne. Loď je hodně drahý a časově náročný koníček. A já už mám jiné koníčky. Ale chtěla jsem si několikrát během léta loď na den půjčit a ohromit svého manžela svým novým umem, ale pokaždé začalo pršet! Snad to ještě stihnu, než bude úplně zima, nebo příští rok.
•  
• Kromě seriálu Pod hladinou jste také natáčela pokračování Einsteina a Osady…
• V seriálu Einstein si užívám akční scény. Poprvé zde hraju, jak mě postřelí a teče mi z břicha krev, jak já střílím a zatýkám, mám to ráda. Už dlouho jsem si přála hrát v detektivce. Připadám si jak česká Lara Croft. (směje se) A seriál Osada je jako vrátit se domů. S Ivankou Chýlkovou se neustále rozplýváme nad tou přírodní krásou, která tam je kolem nás. Druhá řada mi přijde ještě vtipnější než první. Jakoby scénárista už psal přímo hercům na tělo.

• Jak to máte v realitě s chatařením?
• Miluju to. Jako malá jsem s babičkami na chatách trávila vždycky celé prázdniny, takže je to i mé dětství. Jakmile mám chvilku volna, utíkám z města.
•  
• Máte snad v úmyslu utéct na venkov úplně? Přeci jen rodina vašeho manžela, jak jste říkala, vlastní rodinnou farmu…
• Zatím si neumím s hraním ve vinohradském divadle představit, že bych žila mimo Prahu. Vyhovuje mi, že mám, kam ujet, když je potřeba, ale zatím by se mi po městě stýskalo.
•  
• Opomněli jsme ještě nějaký projekt, v němž vás diváci budou moci vidět?
• Vlastně ano, také jsem si zahrála epizodní roli v Kukačkách, jejichž první sérii jsem sledovala se zatajeným dechem, takže je mi bylo velkou ctí, stát se součástí tohoto projektu. Poprvé jsem ztvárnila maminku, konkrétně maminku jedné holčičky, která bude mít incident s hlavními hrdiny. Víc asi prozradit nemohu. Nicméně mě velmi potěšilo, že už se konečně přehrávám do vyspělých rolí.
•  
• Jaký máte k dětem vztah?
• Velmi kladný. Ráda kamarádkám děti hlídám a v rodině jich máme spoustu. Všechny mi šly za družičky a bylo jich celkem patnáct! Dál už bych ale na téma děti raději mluvit nechtěla, abych něco nezakřikla.

• Už jsem, zmiňovala, že je vašim strýcem idol žen, herec Lukáš Vaculík. Chodila jste si k němu někdy pro herecké rady?
• Když jsem jako malá šla zkusit přijímačky na Konzervatoř, měla jsem takový ostych, že kromě maminky o tom v rodině nikdo nevěděl. Bála jsem se, že mi to budou rozmlouvat a přesvědčovat mě, že je to naivní představa, myslet si, že mám taky talent. Já přitom cítila, že mě to k herectví táhne přirozeně. Neměla jsem to postavené tak, že toužím dělat to, co strejda. Moji rodiče jsou součástí divadla Sklep. Řekla bych, že možná to mě ovlivnilo víc. Všechny písničky si zkoušeli po nocích u nás v obýváku a já vedle v pokojíčku při jejich poslechu blaženě usínala. Táta skládá doteď pro divadlo Sklep písně, a maminka zpívala ve sborech. Byla jsem s nimi v divadle pořád.
• Když jsem se pak dostala do druhého kola, pamatuju si, že se semnou Lukáš sešel a vyptával se, co mě na herectví láká. Asi chtěl zjistit, jestli je můj zájem opravdový. Už si ani nepamatuji, co jsem odpověděla, ale vím, že to bylo příjemné povídání a že jsem byla šťastná, že mi nic nerozmlouval a neodrazoval mě. Asi jsem ho přesvědčila, že to myslím upřímně a vážně… Nevím.
•  
• Pomohlo vám nějak to, že jste jeho příbuzná v kariérním postupu?
• Nevím o tom. Už na Konzervatoři jsem to nikde neříkala. Vím, že někde u maturity, se profesorka divila, že mě čtyři roky učí a že to netušila. To jen média o tom pak začala psát, když jsem hrála v Ulici. My jsme to s Lukášem nikdy neměli potřebu řešit. Nechal mě, ať si jdu svou cestou. Častěji se mi stávalo, že se mě lidé ptali, zda mám něco společného s Ludvíkem Vaculíkem než s Lukášem. A když se jako rodina sejdeme, rádi se bavíme o jiných věcech než o práci.
•  
• Vaší první zkušeností před kamerou byli Rafťáci…
• A spousta lidí ani neví, že jsem tam hrála. Byla to moje první role a hned milostná scéna v hořícím bytě, takže velký adrenalin. A ještě k tomu s Jirkou Mádlem. Měla jsem z toho strašnou trému. Jirka je ale obrovský profík a hodně mi to celé zjednodušoval. Sice se jednalo o malou roli, ale byla to pro mě skvělá zkušenost.
•  
• Od té doby jste si těch rolí zahrála spoustu, naposledy jste zazářila v komedii Vyšehrad: Fylm, která měla premiéru letos na jaře. Ztvárnila jste »blbou« blondýnu Lucii, která si vezme bláznivého fotbalistu Julia Lavického. Měla jste ve filmu hodně odvážných scén, nejen milostných. Váhala jste, zda do toho jít?
• Nebyl důvod váhat. Poprvé jsem ji hrála už v prvním projektu Vyšehrad: Seryjál, což byla ze strany Jakuba Štáfha a Martina Koppa taková zkouška pro radost, kdy pustili fantazii ze řetězu a za minimální náklady natočili s kamarády takovou »srandu«.
•  
• Co pro vás bylo na ztvárnění Lucie nejobtížnější?
• Upřímně pro mě bylo snazší Lucii hrát, než se na ni dívat, vždycky při scénách, kde jsem, zavírám oči. Lucie je opravdu silný šálek kávy.
•  
• Jak byste popsala sama sebe?
• No jak na takovou otázku odpovědět? Asi mi přijde příliš intimní snažit se pojmenovat. O člověku by měli mluvit spíš druzí než on sám. Vzpomněla jsem si na citat Friedricha Schillera „Chceš poznati sebe? Pohlédni na lidi a jejich díla. Chceš poznati lidi? Pohlédni ve své vlastní srdce.
•  
• 

Šárka Vaculíková: Vystudovala Pražskou konzervatoř a DAMU (Divadelní akademie múzických umění v Praze). Od roku 2015 hraje své autorské komediální představení Milena má problém. Od roku 2017 je v angažmá v Divadle na Vinohradech, kde ztvárnila mimo jiné např. Lízu Doolitlovou v Pygmalionu, nebo Rosalindu v představení Jak se vám líbí. Do širšího povědomí se dostala rolí Adriany Peškové v seriálu Ulice (od r. 2005).