Od chvíle, co jste přišel na rozhovor, házíte jeden fórek za druhým. Jste velký optimista?
Člověk se smyslem pro humor nebo dobrou náladou životem lépe proplouvá, než ten kdo brblá a nadává. I když nevím, zda to mé »vtipálkovství« není nějaká obrana proti zradám života.
Těch jste zažil mnoho. Když vám bylo dvanáct let, onemocněla vaše maminka rakovinou a po čtyřech letech jí bohužel podlehla. Jak jste to jako náctiletý snášel?
Bylo to ještě před revolucí, což zmiňuju proto, že tehdy slovo rakovina znamenalo smrt. Když ji někdo měl, v podstatě se považoval za mrtvého. Teď je to úplně o něčem jiném. Medicína byla samozřejmě také někde jinde než dnes. Navíc jsem byl v pubertě, takže to období bylo velmi těžké.
O pár let později, když jste studoval JAMU, vám zemřel i otec. To jste pak se svou o čtyři roky mladší sestrou žili spolu?
Ne, já jsem studoval v Brně a ona zůstala sama v bytě po rodičích. V sedmnácti letech si zařídila svůj obchod a šila věci z kůže. Oba jsme se museli sami uživit.
Čím jste se živil vy?
Školu jsem měl do půl deváté do večera, takže možnost přivýdělku nebyla velká. Už ani nevím, co jsem dělal, ale pamatuju si, že jsem měl asi 250 Kč na týden. Což bylo samozřejmě tehdy víc než dnes, ale pořád to nebylo nic velkého. Měl jsem štěstí na bohaté spolužačky, co mě braly na kafe. Zachránil mě vlastně vzhled. (usmívá se)
Zocelily vás tyto zkušenosti?
To se těžko posuzuje, když nemáme paralelní vesmír, kde by žil druhý Roman Vojtek, který by rodiče měl. Nicméně každému, kdo něco takového zažil, se posune žebříček hodnot na jiný level. A mimo to se o sebe umím postarat. Od šestnácti jsem si sám pral, žehlil, vařil…
Vaše sestra se po nějaké době od smrti otce odstěhovala do Bolívie. Věděl jste, že tam zůstane napořád?
Odjela s partou přátel s tím, že se za půl roku vrátí. Všichni se vrátili, ale ona ne. V té době nebyla možnost, jak ji kontaktovat. Jediná osoba, Češka, se kterou tam ona byla v kontaktu, zemřela. Takže jsem třeba čtyři roky netušil, co s ní je. Pak jednou zavolala a dala mi kontakt, kam jí mohu volat já. Ale spojili jsme se jednou za několik měsíců, protože tehdy to bylo tak, že jsem musel jít na poštu, tam mi to museli vytočit, a když jsem se dostal ke sluchátku, tak jsme si nic pořádně neřekli, protože to šlo přes dráty, a když já řekl větu, tak ona to slyšela až za 10 vteřin. Takže jsme si pobrečeli, řekli si, že žijeme a tím to haslo.
Měl jste jí to za zlé, že odjela?
Na začátku jsem to její rozhodnutí nechápal, protože se zdálo z tehdejšího pohledu jako úplně nesmyslné. Ale dnes vidím, že to k něčemu bylo. Má čtyři děti, je tam uznávanou módní návrhářkou. Má tam krásný projekt s místním úspěšným malířem, kdy ona jeho obrazy tiskne na plátno a z toho pak šije společenské šaty. Jsou fakt překrásné. Jižní Amerika je více zdobivá.
Kolikrát jste se za ní byl v Bolívii podívat?
Asi čtyřikrát. Ona jezdí i sem. Nedávno tu právě křtila svou motivační knihu Den, kdy jsem se poznala, v níž sepsala celý svůj příběh, i špatné zážitky jako třeba to, když se dostala do vězení. Chtěla prodat svůj dům a naletěla podvodníkům. Takže přišla o dům, musela prodat auto a nakonec skončila na několik dní ve vězení. Naštěstí se to vyřešilo a pustili ji.
Vaše sestra je uznávanou módní návrhářkou, vy jste uznávaným hercem. Zaujalo mě, že jste ale po základní škole vystudoval obor mechanik a seřizovač pro obráběcí stroje a linky. Proč jste nešel rovnou na konzervatoř?
Pocházím ze Vsetína, a tam jsme tehdy neměli divadlo, takže já jsem v něm byl do svých osmnácti jen jednou. Vůbec mě nenapadlo, že bych mohl být herec. Ale je pravda, že od malička jsem zpíval a tancoval, chodil na gymnastiku. A v pubertě mě zpěv pak pohltil natolik, že jsem měl své kapely a chtěl jsem být slavný zpěvák.
A místo toho jste šel studovat JAMU?
Ocitl jsem se u přijímaček náhodou. Hlásila se tam má kamarádka a já jsem ji doprovázel. Nakonec nás vzali oba. Až tam jsem se dozvěděl, že vůbec existuje nějaké muzikálové herectví. Ale je pravda, že jsem pro herectví nějaké vlohy asi měl. Od malička jsem býval třídní šašek.
Před pár dny jste se objevil v menší roli v seriálu Vytoč mého agenta. Jinak ale příliš v televizi vidět nejste. Máte špatného agenta?
To určitě ne. (usmívá se) U filmových režisérů ale nejsem v hledáčku. A co se týče nabídek na seriály či jiné televizní věci, tak jich také spoustu odmítám, protože nechci dělat něco s čím nesouzním.
Stáhl jste se ale i z muzikálů, v nichž jste účinkoval velmi často…
Vždycky jsem hrával ty mladé klaďase, zamilované joudy, teď už si asi musím počkat až na otce a dědečky. Vrcholná role mě zcela jistě čeká, až budu hrát Pána Boha. Nicméně hraji momentálně už 20 let v hudební komedii Miluji tě, ale… v divadle Palace a v únoru jsem měl premiéru částečně autorského představení v divadle Hybernia, které se jmenuje Otec v šestinedělí. Pan dramaturg Ota Faifr napsal knížku svých zážitků, jak on jako chlap vnímal celé těhotenství, porod a šestinedělí své ženy a tento příběh jsme dramatizovali do divadelního textu a společně ještě s režisérem Petrem Svojtkou jsme si sedli a zanášeli do toho další osobní zkušenosti. Je to oneman show, kde hraji asi 20 postav.
I miminko?
To jediné ne, ale jsem otec, porodník, porodní asistentka, manželka, tchýně… Je to ale ve vší úctě k ženám, neposmíváme se jim, neděláme si legraci z velkého břicha apod. Představení zároveň účinkuje i jako předporodní kurz. Všímám si, že začaly chodit i party chlapů a těhotné ženy. Aspoň budou vědět, do čeho jdou. Mám z toho obrovskou radost, považuji to za vrchol mé kariéry.
V době premiéry jste se vlastně nalézal zrovna v šestinedělí. Celkem máte čtyři děti, dvě s bývalou manželkou Terezou, dvě se současnou ženou Petrou. Jaké máte vzpomínky na porody?
Na každý jiné. Zažil jsem porod s epiduralem, těžký porod, klasický, a ten poslední byl až nadpozemsky krásný, protože jsme rodili s naší dulou a přesně jsme si mohli sepsat požadavky, jak chceme, aby porod probíhal. Na Bulovce nám vytvořili nádherné prostředí, personál byl vstřícný. Bylo by to na celý rozhovor, jak to bylo krásné.
Třetí porod vám spadal do covidového období. Zvládl jste být u něj?
Ano, byl jsem u všech, i u covidového, ale byl to stres, protože těsně před termínem jsem se já i moje starší děti nakazili. Žena se musela od nás odstěhovat. Malého v bříšku jsme prosili, aby počkal, až se táta vyléčí a mohl být u jeho zrození. A on poslechl. Přestože už byl v bříšku hodně dole a byl připraven jít ven, tak šel ještě nahoru a počkal. Jenže jakmile jsem se vyléčil, přišel druhý extrém, nechtěl ven. Chtěli porod vyvolat, ale my jsme to za každou cenu chtěli nechat na něm. Když už nám pak v porodnici řekli, že fakt musí ven, tak se stal zázrak a rozhodl se, že půjde přirozeně.
Cítil, že musí…
Ještě aby ne. Zkusili jsme všechno, veškeré babské rady, co existují, ani o nich snad nemůžu mluvit. Není to nic sprostého, ale spíš lehce nechutného. Byla to kombinace ananasového džusu, slivovice, ricinový olej a další příměsi i masáže. A pak mě ještě Petra uškrtila. (směje se)
Jak je to možné?
Ten porod trval devět hodin a poslední hodinku si potřebovala Petra sednout, ale doktoři jí to nechtěli příliš dovolit. Tak využila mé hlavy a chytla se mě kolem krku. Vždy když pak přišla kontrakce, tak si v té bolesti neuvědomila, že mě škrtí. Těsně před tím, než jsem omdlel, naštěstí kontrakce povolila a já se nadýchal vzduchu. Když ale přišla poslední, kdy už šel malý ven, tak mě škrtila natolik, že jakmile se syn narodil, tak jsem sebou plácl na zem a okamžitě jsem usnul.
Děti, které máte s bývalou manželkou, máte ve střídavé péči?
Ano, vždy týden jsou u mě a týden u ní.
To už je na excelové tabulky tolik dětí.
Nejsem kancelářský typ, ale ano, je to na organizaci dost náročné.
Jezdíte se všemi dětmi i na dovolené?
Ještě jsem se všemi najednou nebyl. Ono zkuste si koupit letenky pro vás a další čtyři děti… A hlavně by to bylo nepraktické, protože když chcete třeba se staršíma lyžovat, tak co s těma malýma? A naopak, když chci do dětského koutku, tak se nudí ty starší. Vždycky se to někomu nebude líbit. Takže třeba se staršíma jsem byl v zimě na lyžích, a následně jsme na to samé místo jeli s menšíma, kdy jsme si zase užívali spíš wellness, bazén a sáňkování.
Od vaší první ženy jste odešel před narozením vašeho syna. Tehdy jste to označil za neakceptovatelný krok. Vycházíte spolu dobře?
Máme teď velmi dobré vztahy a myslím si, že každý z nás je šťastnější. Ona má svého partnera, já mám devět let partnerku, kterou moc miluju a jsem i díky ní šťastnej chlap. Každopádně nemám potřebu někomu něco vysvětlovat a omlouvat se. Je to můj život. Opravdu si myslím, že je lepší vychovávat děti ve dvou harmonických prostředích než v jednom, kde to nefunguje. Vím, že to není ideální stav střídat si děti, že by bylo lepší, kdyby měly spokojenou rodinu až do smrti, ale prostě to nevyšlo. Mám okolo sebe spoustu lidí, kterým v osmnácti děti řekly: Vy jste zůstávali spolu kvůli nám? Tak to jste si mohli odpustit.
S Petrou jste si začal až cca po devíti měsících, co jste se rozešel s Terezou, což znamená, že jste se sám musel starat i o novorozeně. Jak vám to šlo?
Je to tak, že ze začátku jsem Benedikta míval jen na chvíli, každopádně jsem s ním chtěl budovat vztah a brával jsem si ho vždy na pár dní. A s tehdy pětiletou dcerou Editou jsem byl asi 13 dní v měsíci a po Beníkových třetích narozeninách to už byla péče napůl.
Ne každý muž by to zvládl, pomohla vám v tomto průprava z minulosti, kdy jste se o sebe velmi brzy musel starat sám?
Asi ano, nevím, jestli jsem se staral dobře, ale přežil to. (směje se)
Zvládl byste ještě další miminko?
Pořídit ho, to ano, ale myslím si, že čtyři jsou až až.
Nejmladšímu synovi jsou čtyři měsíce. Vnímáte, že mladší děti vychováváte jinak, než ty starší?
Ano, ale je to i tím, že jsem byl u prvních dvou v jiném vztahu, kde panovala jiná pravidla a hodnoty. Zároveň jsem byl před čtrnácti lety jiný člověk. Nechci říkat, že teď jsem lepší, ale vnímám, že jsem se posunul úplně jinam. V podstatě nečtu jiné knihy, kromě té, co napsala má sestra, než o sebe rozvoji nebo výchově dětí.
Kam jste se posunul?
Prostě jinam. Nechci opravdu tvrdit, že jsem pan dokonalý, to vůbec ne. O tom, jaký jsem otec, mi určitě řeknou víc mé děti, až budou dospělé. A to je taky to jediné, co mě zajímá. Nezáleží mi na komentářích ostatních, lidech, kteří mají pocit, že ví lépe, než já, jak bych měl žít svůj život. Ani se s nikým neporovnávám. Pro mě je důležité se celý život někam posouvat a další den být lepším Romanem, než byl ten včerejší. A jsem šťastný, že mám vedle sebe ženu, se kterou jsem ve většině těchto věcí a názorů za jedno a která je mojí velkou inspirací jako člověk, a kterou moc miluji.
Je nějaká šance, že by šly děti, mám na mysli hlavně teď ty starší, ve vašich šlépějích?
Chvilku to vypadalo, že ano. Mají veliký talent, co se týká třeba hudebního sluchu, rytmu a tak, ale nechtějí. A já je nikam necpu, na žádné castingy apod., nechávám to čistě na nich. Možná ty mladší, přeci jen to mají z obou stran, Petra je také herečka a zpěvačka. Tříletý syn je trochu ADHD a má talent, tak třeba…
Vy jste prý býval také ADHD, dokonce jste měl velké problémy s chováním již ve školce.
Tenkrát se tomu neříkalo ADHD, ale parchant. A s těmi problémy je to pravda. Museli mě přeřadit do jiné školky, kde jsem pak spal odděleně, abych nezasahoval do jejich životů. Odděleně jsem i jedl, měl jsem svoji tzv. oslí lavici.
Co jste tak strašného provedl, že jste byl odkázán na samotku?
Pamatuju si, že hned první den udělaly soudružky kuchařky velkou chybu, kdy místo kompotu naservírovaly červenou řepu. Strašně mě bavilo ji házet po lidech.
Zlobil jste i doma?
Podle mě jsem nezlobil, označil bych to spíš tak, že jsem byl plný energie, kterou jsem si nikde nevybil. Nedělal jsem nic zlého, že bych někomu ubližoval.
Jste dodnes hyperaktivní?
Energie je míň a míň, ale z pohledu mých vrstevníků jsem asi aktivní.
Jak si energii nejčastěji vybíjíte?
Sprostými slovy. (směje se) A jinak jezdím na lyžích, na prkně, v létě zase býváme na Slapech, kde máme loď a já si tam občas zajezdím na jetsurfu (prkno s motorem), zkoušel jsem kurzy freedivingu (potápění na nádech), šnorchluju…
Často své zážitky sdílíte se svými fanoušky na sociálních sítích. Baví vás to?
Instagram jsem si založil na popud produkce Tvoje tvář má známý hlas, kde nás poprosili, abychom jim na svých sociálních sítích pomohli s propagací pořadu. A mě to začalo strašně bavit. Je to pro mě nástroj, jak být s lidmi v kontaktu, jak jim kdykoli sdělit, co chci. A zároveň je to už i má práce, přeci jen nás sociální sítě živí. Vytvořil jsem si i svůj kanál na youtube, kde mám svoji talk show v elektromobilu, která se jmenuje ELEKTRoman. Zvu si tam známé osobnosti a zpovídám je, pak tam mám spoustu cestovatelských videí a tak.
Mimo jiné tam máte také video Pryč s Milanem, kde říkáte, že se chystáte bojovat s váhou. Nemám ale pocit, že potřebujete hubnout…
To mám stahovací pás. (směje se) Ale ne, s bříškem asi bojuje každý muž mého věku, tak jsem se rozhodl s tím zatočit. Povedlo se, ale už je to zase trochu zpátky.
Jak jste na to šel?
Jednou za 14 dní si dám celý den hladovku a čistím si tím organismus. Není to pro mě žádné trápení, cítím, že si tělo potřebuje odpočinout a spálit vše přebytečné. A pak mám období, kdy si zařazuji přerušovaný půst. Začínám jíst třeba až v poledne a poslední jídlo si dám kolem sedmé večer. Ale nemám to nějak striktně dané. Myslím si, že není dobře být v čemkoli extrémní. Všeho s mírou.
Máte rád dobré jídlo? Kdo je u vás doma lepší kuchař?
To mám. A kuchařka je lepší Petra. Já jako chlap jsem lepší v improvizaci… Otevřu lednici, skenuju ingredience a… lahodný pokrm je na světě.
Máte nějaké své další neřesti?
Ano, svoji ženu.
V minulosti jste pracoval chvíli ve Španělsku na tabákových polích. Kouření nepatří mezi vaše neřesti?
Ne, ale tehdy jsem to zkoušel. Nicméně když kouříte tabákový list, máte pocit, že kouříte jakýkoliv jiný list, s cigaretou to nemá nic společného, takže se to moc nedalo.
Jak jste se k takové brigádě dostal?
Bylo to těsně po revoluci. Na jedné diskotéce jsme si s kamarády řekli, že pojedeme stopem do Španělska. Tak jsme jeli a našli jsme si tam brigádu na tabákových polích. Bylo to senzační. Trháte listy, které napichujete na takové bodce, ty nakládáte na traktor a odvážíte do sušičky tabáku. Tato sušička byla rovněž našim ubytováním. Takže jsme tam i spali. Rád se do Španělska vracím, miluju Barcelonu. Asi jsem byl v minulém životě Španěl, mám tu zemi a jazyk strašně rád.
Je vaším snem se tam jednou třeba i odstěhovat?
Je to krásný sen, ale problém je, že takových snů mám spoustu a spíš si dovedu představit mít ve Španělsku nějaké hnízdečko, kam bych se mohl vracet, dokonce jsem o tom už svého času uvažoval, ale ono s tolika dětmi není let na víkend do Španělska moc ekonomicky rentabilní. Třeba někdy na důchod. Moc by se mi to líbilo, protože španělsky celkem mluvím, navíc bych se v tom ještě zdokonalil. Není ale vyloučeno, že mě naopak popadne nostalgie a budu se stejně tak chtít vrátit na stáří na Valašsko, založit si tam svoje divadlo a pást tam ovečky. Uvidíme, co mi osud přihraje do cesty.
