Co patří mezi nejčastější výtky k filmu?
Někomu přijde ukecaný a někomu zas nedovysvětlený. Takže je to asi tak jak to má být. My jsme si během příprav byli vědomi mnoha rizik a slabých stránek, všechna jsme si je vypsali do přípravné bible filmu a snažili se na ně myslet a předcházet jim. A samozřejmě se objeví zase další, které člověka zas nenapadly, ale žádný film není dokonalý, důležité je ho udělat na maximum a něco se naučit co zas příště bude lepší.
Vsadit na žánr sci-fi je v Česku celkem risk. Baví vás riskovat?
Nemám rád riskování, ale ještě víc nemám rád nudné nebo průměrné věci. To úplně odmítám, žijeme přece jenom jednou. Já mám velký strach, že si na smrtelné posteli budu o něčem říkat »měl jsem to zkusit«. Tak jdu raději po hlavě.
Jaký největší risk jste v životě udělal?
Letěl jsem do Koreje na filmovou školu a neuměl jsem ani slovo korejsky. Říkal jsem si, že to prostě nějak ukecám. Chtěli mě hned poslat zpět, ale nějak jsem to ukecal.
Co vám toto studium dalo?
Byla to skvělá zkušenost. V jižní Koreji je extrémně důležité, jakou vysokou školu vystudujete a s jakým úspěchem. Takže tlak na výkon je enormní, a na to jsem nebyl zvyklý. Přijel jsem tam a dali mi dva měsíce na to, abych napsal celovečerní film v angličtině, bez nějaké přípravy. Psal jsem to dny i noci, do toho jsem se učil korejsky, protože všechny ty hodiny tam byly v korejštině. Pak jsem měl další předměty kromě scenáristiky, kde jsme dostávali další úkoly. Po dvou měsících jsem scénář s vyplazeným jazykem odevzdal a profesor s úsměvem řekl před třídou: »Je perfektní, že jste to všichni zvládli. Já to číst nebudu, ale vy teď víte, kolik je to práce napsat celovečerák. Mějte to na paměti, že toto je ten nejhorší scénář, co jste napsali, od této chvíle vše, co napíšete, musí být lepší.« A hodil to do koše.
To muselo člověka naštvat…
Ona je ta metoda velmi dobrá, protože vše, co se po zbytek roku o scénářích učíte, tak jakoukoliv poučku, co vám profesor řekne, můžete vztáhnout k tomu svému scénáři a říct si: Wau, tohle jsem udělal špatně. Na evropských školách se učí hodně teoreticky.
Jak dlouho vám trvalo naučit se korejsky?
Umím trochu číst a psát a používat základní fráze, ale nikdy jsem se ten jazyk pořádně nenaučil. Měl jsem obrovské štěstí v tom, že jsem měl spolužáka korejoameričana, a ten mi se vším pomohl. Bez něho bychom tu dnes neseděli.
Proč jste se vlastně rozhodl natočit sci-fi?
Jako malého kluka mě sci-fi fascinovalo. Když mi bylo asi dvanáct a věděl jsem, že chci být filmový režisér, tak jsem chtěl točit věci jako je Star Wars apod. Ale tím, jak člověk stárne a zjišťuje, že existují i jiné druhy filmů, tak se ta ambice dělat sci-fi ztrácela. Navíc na českých filmových školách, kam jsem nastoupil, nás směrem sci-fi rozhodně nevedli. Ale měl jsem rád jihokorejské snímky a bavilo mě cestovat, tak jsem odjel studovat filmovou školu do jižní Koreje. Natočil jsem tam devítiminutové romantické sci-fi drama, které jsem si přivezl sem, a stal se z něho hit. A tak jsem si řekl, že stojí za to tady dělat něco jiného, co se tu jen tak nevidí. Ale stále jsem byl velmi skromný, říkal jsem si, že první celovečerák nebude sci-fi, že to bude něco dobrého, ale jednoduššího.
To se ale nestalo…
Protože se mi do rukou dostal námět na Bod obnovy, na snímek, kde se díváme na blízkou budoucnost střední Evropy a jsme ve světě, kde lidi nemusí mít strach o svůj život, protože když se jim něco stane, tak je znovu oživí. A řekl jsem si: To je super námět, pojďme ho udělat jako třeba třetí film, až budu slavnější. Ale tak nějak mi to vrtalo hlavou, pořád to byl nejoriginálnější scénář, co jsem dostal. Začali jsme na tom postupně pracovat a nakonec se stalo, že můj první celovečerák je sci-fi.
Jak scénář vznikl?
Mého kamaráda Tomislava Čečku, se kterým jsme dělali krátké filmy, vyhodili z filmové školy, protože nesplnil tělocvik a odjel do Anglie studovat scenáristiku. Když se vrátil, potkali jsme se v hospodě a nahazovali si různé nápady na celovečerák a čekali, kdo bude mít zajímavější. A on vyhrál. Poprosil jsem ho, aby zkusil všechny naše nápady, co k tomu námětu za večer padly, sepsat třeba na jednu stranu. A on přišel o týden později s osmdesáti stranami, což jsou zhruba dvě třetiny scénáře. Přičemž prvních deset stránek bylo opravdu geniálních a na jejich základě jsme pak spoustu let vyvíjeli finální podobu scénáře.
Za těch devět let se ale svět měnil, museli jste na to reagovat?
Co se týče technologií, tak se zas tak nezměnil, to až teď poslední půl rok hodně ožívá umělá inteligence. Ale je pravda, že se měnil »sociálně«. Za devět let jsme zažili dost zajímavých světových událostí od uprchlíků ze Sýrie, přes teroristické útoky ve Francii, covid, válku… Svět čelil velkým strachům, kde všichni podloženě i nepodloženě měli obavy, že někdo přijde a zamorduje nás. A během toho vznikal ten náš scénář o tom, že lidé mají strach a my bychom ho uměli zmenšit tím, že už se nemusí bát smrti. My jsme začínali právě v době, kdy byla uprchlická krize a děj byl o tom, že lidé mají strach jít na ulici, pak to nebylo aktuální, tak se to měnilo… Uvědomili jsme si ale, že se to bude dít pořád a my budeme jen přepisovat, takže jsme to více zobecnili, aby to platilo pro každou hrozbu. Chtěli jsme nadčasový film, který bude zajímavý i za těch 18 let…
A je nadčasový?
Myslím si, že je velmi aktuální a čím se budeme více blížit vynálezu zálohování, tím bude aktuálnější. Ta technologie jednou bude. A jakmile ji budeme mít, tak se z Bodu obnovy stane vlastně »dokument«.
Je podle vás reálné, že se v roce 2041 dostaneme do takové fáze jako ve filmu?
Myslím si, že je tam malá šance. My jsme ten letopočet několikrát posouvali, nakonec jsme dali 2041, aby to aspoň začínalo čtyřkou a zdálo se to daleko. Nicméně teď, když tu máme umělou inteligenci, tak je celkem složité odhadnout, co je a co není daleko. Technologický vývoj, který nás čeká, může být velmi skokový, ale taky ne. Za osmnáct let se může stát cokoliv.
Jak se ve zkratce takové sci-fi natáčí?
Je to dlouhá příprava. Nejprve jsme objížděli zajímavé lokace v různých zemích kolem Česka. Hledali architektonické a futuristické skvosty. Já miluju architekturu, takže tato fáze pro mě byla skvělá. Pak následovala fáze kreslení, kdy vymýšlíte, jak budou vypadat rekvizity, přístroje, jejich obrazovky a další věci. My jsme se snažili mít většinu těch věcí reálně vyrobených, nespoléhat se na postprodukční triky. A pak přichází fáze těsně před natáčením, která je příjemná - máte ateliéry a začíná se ten film zkoušet. Dlouhé dny sedíte s kameramanem, s nímž si vizualizujete záběry. My jsme i vyrobili »bibli«, kde je každý záběr/scéna velmi důkladně popsán se všemi možnými detaily, které chceme, aby byly vidět a které ne. Díky tomu jsem měl dobrý pocit, že kdyby se cokoliv se mnou stalo, může to dotočit někdo jiný, protože já ještě zálohu nemám.
Kde všude jste natáčeli?
Nějaké lokace jsme si postavili. Ale snažili jsme se točit co nejvíce v reálných - hodně třeba v Praze. Je tam budova Kotvy, náměstí Pražského povstání, Národní divadlo… Ale vše je to v postprodukci posunuté. Mnoho budov a aut není dnešních, jsou takové, jaké by dle nás mohly být za 18 let. V Americe to až tak nemusíte řešit, vše se dá udělat v postprodukci, na všechno jsou peníze. Ty my jsme neměli, takže jsme vše museli mít připravené co nejpřesněji.
Jaký byl rozpočet na Bod obnovy?
Zhruba 45 milionů, což je na české poměry dost, ale stálo by to o dost víc, kdyby ti lidé, co na snímku pracovali, do toho nedali spoustu vlastní energie navíc.
Proč jste vybral Andreu Mohylovou na hlavní roli?
„Chtěl jsem vidět všechny holky u nás, na Slovensku, měli jsme i holky z Maďarska, co někde hrají. Casting to byl velmi dlouhý a poctivý. Hledal jsem herečku, která bude vypadat dobře na kameře, ale zároveň ne srandovně se zbraní v ruce. Poslední den castingu, kdy už jsem počítal se svými favoritkami z předchozích dní, protože jsem neočekával, že by přišlo něco zlomového, přišla na řadu Andrea Mohylová a atmosféra v místnosti se naprosto převrátila,“ líčí chvíle z castingu na hlavní roli Robert Hloz. „Nestála tam herečka, ale ta postava z filmu a vše do sebe zapadalo. Dokázala každou nuanci, kterou jsem ji řekl, uvěřitelně zahrát. Hned nám bylo jasné, že je to ona.“
Kde vidíte sám sebe v roce 2041?
Dobrý dotaz. Já doufám, že budu tvořit velké sci-fi v Hollywoodu, budu mít byt na Floridě a sem se budu vracet na prázdniny za přírodou.
Takže byste byl rád hollywoodská hvězda?
Tak neříkám, že rád, ale tady takové filmy moc dobře dělat nejdou. Kdyby to šlo, budu radši tady.
Chtěl byste se dál držet žánru sci-fi?
To zase ne, já mám rád všechny filmy. Ale problém je, že když natočíte sci-fi nebo jiný žánr, lidé si vás zaškatulkují, a pak vám nabízejí stále to samé a je těžké se z toho vymanit. Já bych třeba moc rád dělal film o lásce, ne přímo romantickou komedii, ale žánrovku o lásce, to je fajn kombinace.
Lákalo by vás i natáčení seriálu?
Kdyby to byl super scénář spíše nějaké minisérie, tak ano. My jsme dokonce uvažovali o tom, že bychom z Bodu obnovy udělali minisérii. Třeba se to stane. Ale nekonečné seriály ne. Na to nemám čas, protože já ještě pracuju na svých projektech – reklamy atd. a jsem dost pedant. Abych s něčím byl spokojený, dost mi to trvá, než dílo dokončím. A nekonečné seriály potřebují lehčí ruku, někoho, kdo to udělá dobře, ale rychle. Já jsem moc velký perfekcionista.
Na čem momentálně pracujete?
Točím jednu velkou vánoční reklamu a připravuju jeden evropský a jeden americký film. Což zní velkolepě, ale reálně je to různě komentování námětů a brzká příprava, která nemusí vyjít. Nicméně je jisté, že bez ní by to nevyšlo určitě a tak člověk musí zkoušet a jít tomu štěstí naproti.
Kolikrát jste už vidět Bod obovy?
To se nedá ani spočítat. Ani to vlastně vědět radši nechci.
Jak byste odpověděl na otázku, kterou váš film pokládá divákovi: Je bod obnovy dobrá věc?
Podle mě je to super. Mně by se to hodilo, nemusel bych se bát, jestli mě srazí třikrát za den auto na přechodu. Negativum vidím v tom, že se člověk stane závislým na pocitu bezpečí. Přináší vám to tlak do života: Už jsem se dneska zálohoval?
Šlo vám někdy o život?
Jednou jsme s tátou uvízli na lyžích na neupravené části ledovce, jeli jsme si »vyzkoušet« trochu adrenalinu, bylo mi asi deset. Strhl se s námi takový sněžný ochoz a nemohli jsme se vydrápat zpět na vrstevnici. Mně se to pak nějak podařilo, ale táta říkal, že tam asi zůstane, že to nejde. Najednou to je pro kluka velký životní zvrat. Zjistí, že táta superhrdina, co vždy všemu rozumí a vše zvládne, je jen lidská bytost co může umřít. Věděl jsem, že se musím nějak dostat zpět na normální sjezdovku, netušil jsem, jak to může být daleko, a měl jsem strach udělat každý další krok, aby se to se mnou zase neutrhlo. O mnoho let později jsem, také na treku v horách, ale v létě, lezl v Koreji přes takovou průrvu ve skále a měl jsem jen boty do města s úplně hladkou podrážkou. Kolem mě lezly duchodkyně jak kamzíci, ale já si byl jistý, že mě to vůbec nedrží a že sletím. Ale nemohl jsem před těmi bábami vypadat jako nějaký slaboch a otočit se zpátky. Pak se mi taky jednou zabouchly dveře od bytu, když jsem šel na chodbu pro brambory a byl jsem nahý! Pokusil jsem se dostat zpět přelezením světlíku (v pátém patře) do pootevřeného okýnka záchodu. Kdyby mě našli dole rozpláclého, fakt nevím, co by si mysleli.
Robert Hloz
Narodil se roku 1989 v Brně. Vystudoval filmovou režii na FMK UTB ve Zlíně a v roce 2010 studoval filmovou školu v Jižní Koreji. S krátkým filmem MLÝN vyhrál Kodak Student Gold Award a Noc Filmových Nadějí 2011, film Numbers se stal virálním hitem a zařadil ho na seznam Berlinale Talents. Bod Obnovy je jeho prvním celovečerním filmem a prvním velkým českým scifi po šedesáti letech. Je ženatý a má malou dceru.
