Neměla jsem volat přesně na čas?
Zavolat přesně na čas, to je tak zvykem na generálním štábu, ale ve společenském styku je vždy lepší volat tři až pět minutek po domluveném čase. Znáte to, když si pozvete návštěvu na sedmou hodinu, tak v sedm ještě manželka běhá po bytě v županu a natáčkách a manžel v trenýrkách leští sklenice, zatímco návštěva už tam je za pět minut sedm, aby náhodou nepřišla pozdě. Tady nejde o to, přijít pozdě, pozdě nesmíte přijít do divadla, ale ne na návštěvu, kdy potřebujeme ještě pět, sedm minut, abychom všechno stihli, to je v pořádku. Stejně tak jako, když máme schůzku v kavárně. Ten, kdo zve, je na místě pár minut předem, zatímco ten, kdo je zván, by měl přijít o pět minut později, aby tomu druhému poskytl možnost přijít včas, kdyby ho náhodou postihla nějaká nepříjemnost, která ho zdrží.
Stejně je zvláštní, že když si pozvete návštěvu domů na určitou hodinu, tak to vždy vyjde tak, že vám těch pět minut schází…
Vždycky! S tím nic nenaděláte. To jsou prostě staleté zvyky a je třeba s tím počítat. Znám ale kamaráda, který chodí na návštěvu ke své mamince dle mých knih etikety o pět minut pozdě a pokaždé je maminka vítá s vyčítavým výrazem: Vy nemáte hodiny? Jako by šlo o přímý přenos televize. Ano, na něj musíme přijít včas, ale na návštěvu vždy později.
Má babička také nadává, když máme zpoždění. Jídlo přeci bude studené!
Ano, to jsou ti staří lidé, kteří si myslí, že k nim jedete na návštěvu proto, abyste se najedli. Maminka, když jsme přišli, tak ještě jsme měli boty a ona už nosila na stůl. Tedy ještě, boty jsme měli samozřejmě celou návštěvu. A já jsem vždy říkal: My jsme ale nepřišli kvůli jídlu, my jsme přišli kvůli vám, maminko, popovídat si s vámi. Ale u těch starých lidí s tím těžko něco uděláte.
Když jste zmínil boty, vím, že je to český zvyk, zouvat se, když přijdeme na návštěvu…
Je to hloupý zvyk. Nevím, kde se to vzalo. Možná v době panelákové kultury, když jste přišla do poschodí a viděla jste, kolik mají sousedé lidí na návštěvě. Je to ale trapný zvyk. Umíte si představit, jak se hezky obléknete, vezmete si šaty, váš partner oblek, a pak tam stojíte v ponožkách? Zkuste někam jít mezi lidi a stát tam v ponožkách, budete si připadat jako malé dítě. A to ještě doufejme, že ten pán nemá na ponožce díru.
Spousta lidí by ale nechtěla, aby jim někdo po bytě chodil v botách…
Moje babička třeba vytírala třikrát denně. A dneska máme dokonalé úklidové prostředky, takže není problém po návštěvě vytřít. Dokonce si myslím, že kdyby hosté přišli a byli v ponožkách, tak po jejich odchodu také vytřu. Přijde mi hygieničtější, když si ty boty nesundají. Nádobí také musíme umýt. A pokud jsme líní vytřít, pak si nemáme zvát návštěvy.
Předpokládám ale, že doma se zouváte?
Jistě, protože je to pohodlnější, ale když přichází hosté, tak se obouvám, abych jim dal najevo, že si jich vážím a zároveň, aby věděli, že se zouvat nemusí. Neumím si představit, že bych tu běhal v pantoflích a oni měli boty, to bych si připadal hloupě.
Zhoršila se etiketa v době covidové? Jsou lidé méně důslední?
Ne, covid se etikety vůbec nedotkl, protože to, že se momentálně nemůžeme líbat na přivítanou, nebo že si nemůžeme podávat ruce na uvítanou a dotýkáme se tak lokty, nohama, tak si všimněte, jak se tomu všichni smějí. Vědí, že dělají něco absurdního, to nepovažujeme za normální. Je to asi jako, když si člověk zlomí nohu. V tu chvíli nemůže tančit, lézt na Sněžku… Ale jakmile se vyléčí, tak znovu tancovat bude a půjde i na tu Sněžku. To znamená, že teď je doba, kdy nějaké věci dělat nesmíme, protože nám to hygienici zakázali, nebo nám vláda nakázala nosit přikrytý obličej, což je krajně neetické - nikdo nevidí náš úsměv - ale v momentě, kdy toto pomine, kdy celá tato šaškárna s rouškami a bizardními pozdravy odejde do minulosti, tak se vrátíme ke svým starým staletým zvykům. Zase se budeme objímat, líbat, podávat si ruce. To je intuitivní potřeba člověka, být druhému nablízku, dotknout se ho. Proto tato doba, kdy nám to někdo znemožňuje, není normální. S etiketou to nemá nic společného, to jsou zdravotnická nařízení. Pravidla etikety se nemění, akorát teď máme zlomenou nohu a nemůžeme jít tancovat.
To pro vás musí být utrpení, přeci jen jste velmi společenský člověk…
Proto já si také stále potřásám rukou, líbám se na přivítanou a objímám, protože je to přirozená vlastnost.
Platí nějaká pravidla etikety u té roušky?
Nechci udávat pravidla pro zlomenou nohu. Kdybychom na to měli nějaká pravidla, tak by to znamenalo, že to považujeme za něco standardního, co by se mělo stát součástí našich životů. Takže to ne. Kdybyste před třemi roky takto jako dnes vstoupila do banky, tak vás zastřelí. Pravidla etikety se vytvářela celá staletí přirozeně. Aby se k sobě lidé chovali ohleduplně, je nepsaným pravidlem. Toto je nenormální doba a já se vzpírám, abych formuloval nějaké pravidla pro abnormální dobu.
Nicméně, jak jste sám řekl, nyní je doba taková, že roušky nosit musíme. Řešíte, aby vám ladily k obleku?
Ne, je to jen směšná a veselá záležitost. Když před rokem začala pandemie, tak jsem natočil krátký klip, kde říkám: K četným dotazům sděluji, že rouška má ladit s kapesníčkem, nikoli s motýlkem, či kravatou, jak se mnozí domnívají. To byl samozřejmě fór, protože jestliže je rouška hygienická záležitost, tak je jedno, jestli ladí nebo neladí. Vezměte si, co ženy věnují času správnému make-upu, než opustí byt, a pak se přikryjí rouškou. Copak to je v souladu se smyslem etikety, která chce, aby se žena ukázala krásná s namalovanými rty? Takže ve zkratce: Jsou to zdravotnické pomůcky, není to estetický materiál.
Když odhlédneme od etikety, co si o celé pandemii myslíte?
Myslím si to, co je o tom známo. Že je tady naprosto zoufalá pandemie, která postihla celou planetu a že jsou některé restrikce nezbytné. Takový je stav a musíme to respektovat a modlit se, aby to brzy skončilo.
Vy jste covid prodělal?
Ano a už jsem i potřetí naočkovaný.
Jak vás lockdown zasáhl po pracovní stránce?
Katastrofálně. Já jednak píši knihy, napsal jsem jich 35, v tom mi ten lockdown prospěl, protože jsem musel sedět doma a napsal jsem další. Ale druhá moje práce je pořádání přednášek pro firmy a veřejnost, a tam to skončilo na více než rok. Více než rok mi tato složka práce chyběla. Musel jsem zredukovat program a nemohl jsem nikam cestovat, takže to pro mě bylo velmi krušné období.
Když jste byl většinu času doma, polevil jste trochu ze svých zvyků a vzal si na sebe třeba tepláky?
Cože? Tepláky? Co to je? Já jsem za celý svůj život na sobě tepláky neměl. Znáte výrok Karla Lagerfelda, že když si obléknete tepláky, dáváte světu najevo, že máte se životem nějaký problém?
Neříkejte mi, že jste jako dítě neměl tepláky?
Víte, kolik mi je let? Jestli jsem měl tepláky v sedmi letech, to už si nepamatuji, ale vědomě, co si vybavuji, tak ne. Vlastně, proč bych je nosil? Tepláky jsou sportovní úbor a já jsem nikdy nesportoval, takže jsem tepláky ani nikdy nevlastnil.
Nemáte rád sport?
Nebaví mě to. Nenacházím v tom žádné potěšení.
Znamená to, že postavu si udržujete omezováním se v jídle?
Pokud je to potřeba a nemohu dopnout svých šestnáct obleků, tak si dám bobříka diety, že se třeba týden nebo deset dní vyhýbám sladkému a necpu se tolik pečivem a za pár dní je to zase oukej.
Říkám si, jak to chodí u vás doma?
Pro mě je to profese, ale neznamená to, že chodím spát v obleku nebo, že nechodím do hospody. Nenosím kvádro 24 hodin denně. Takže i moje žena a děti vedou normální život.
Jak chodíte doma oblečený?
Já jsem úplně normální člověk, teď jsem doma, mám na sobě džíny a košili s dlouhým rukávem, a kdyby přišel nějaký kamarád, budu s ním klidně sedět takto oblečený. A když máme v běžný den večeři, tak jsme oblečeni takto normálně, ale samozřejmě, když půjdu do restaurace, vezmu si sako, protože to je společenské stolování na veřejnosti, a když bude Štědrý večer, vezmu si oblek. Pamatuji si dodnes, jak si můj tatínek každé ráno vyčistil boty, vzal si sako, uvázal si kravatu, došel si pro noviny, přišel domů, sundal si sako, sedl si do křesla a četl si. A pořád vidím, jak je to krásné. A jsem rád, že jsem si ho takto zapsal do paměti, než kdyby se doma povaloval v otrhaných teplákách.
Mnoho domácností to tak ale má, že třeba večeří v teplákách na gauči a za slavnostní oblečení ke štědrovečernímu stolu považují právě džíny a košili, které vy nosíte během celého roku.
Ano, ale je to škoda. V uzavřených komunitách rodin si mohou dělat, co chtějí, ale okrádají se. Vezměte si třeba takovou návštěvu Národního divadla, jak je to krásné, když se hezky obléknete, ženy mají šaty, jsou namalované, načesané, muži oblek s kravatou. To slavnostní prostředí divadla je pak umocněné tím, jak jsou lidé oděni. A pak si vedle vás sedne člověk ve svetru a džínách, který dává najevo pohrdání tou budovou, dílem předků, hereckými výkony a je mu to jedno. Šedesát procent kulturního představení je to, co se odehrává na scéně, ale 40 % je to vše okolo vás. Proč je tam ten rudý samet na sedadlech, křišťálové lustry, zlacené štuky, hezky oblečení lidé atd. Proto je naší nepsanou povinností být oblečen přiměřeně prostředí, do něhož vcházíme. A umět se obléci přiměřeně, je umění etikety.
Udělal jste v životě ohledně etikety něco, za co se dnes stydíte?
Když vidím nějaké staré fotky, kde mám košili s krátkým rukávem, tak se trochu stydím, ale všichni jsme se etiketě učili, zase to není až takový prohřešek. On ten krátký rukáv vypadá důchodcovsky, asi každá žena mi potvrdí, že ohrnutý dlouhý rukáv, jak to nosí Italové, je více sexy.
Kdysi jste mi řekl, že největší prohřešky jsou pro vás kromě té košile s krátkým rukávem ještě šortky mezi lidmi na ulici…
Máte pravdu a stále na tom trvám.
Tak ale v létě si šortky oblečete nebo ne?
Jistě, ke grilu na zahradu, když jsme u moře na pláži, či jdeme na procházku do blízkého městečka, tak mám na sobě šortky. Ale když jdeme do restaurace na večeři, tak musím mít dlouhé kalhoty. V každém řeckém nebo italském letovisku jsou pro muže dokonce do restaurace předepsané, protože tam nikdo nechce koukat na naše chlupaté nohy. Není to jako u nás, kde můžete jít klidně na večeři v šortkách.
U plavek také platí nějaká pravidla?
Tam je to individuální, je to rekreační úbor. Samozřejmě ale platí, že v plavkách nechodíme nikam jinam než k bazénu nebo na pláž. Když jdeme někam mimo, přehodíme si něco přes ně.
A co když si ženy sundávají vršek?
Ženská prsa v dnešní době nejsou už žádné tabu. Takže to není nic proti etiketě.
Dělají ženy v etiketě nějaké prohřešky?
Ženy mají pro oblečení mnohem více citu než muži. Když půjdeme na ples, tak já už teď dva měsíce předem budu přesně vědět, co budu mít na sobě, žena nad tím bude dva měsíce přemýšlet, nakupovat, půjčovat si od kamarádek... Ženy oblečení musí věnovat mnohem více pozornosti. V plesovém sále budou všichni muži stejní – sako, košile, kalhoty, kravata. Ale nenajdete dvě stejné ženy. V business prostředí ale platí, že by žena neměla odhalovat ramena, měla by si hlídat, jestli je odvážnější nahoře, pak by měla být konzervativnější dole a naopak. Ale dámy většinou vědí, jak se obléci.
Zmínil jste se o plese. Jaká pravidla platí pro takovou událost? Začněme třeba načasováním příchodu, máme přijít později stejně tak, jako na návštěvu?
Samozřejmě. Pokud ples začíná v 19 hodin, většina hostů přichází 19:05 – 19:15. Nikdy nechodíme na čas, vypovídalo by to o naší nedočkavosti. A platí, že bychom nikdy neměli přijít osamoceni. Nemusíme mít hned partnera, stačí přijít s kamarádkou/kamarádem, přičemž nezapomínáme na to, že stejně jako do restaurace, i do sálu vstupuje nejprve muž a poté po jeho pravici žena.
Co nějaké představení se u stolu?
Než usedneme na svá místa, měli bychom se představit všem, kteří již u stolu sedí. Pokud tam sedí muž a žena a my přicházíme jako pár, platí: Nejprve se představí příchozí muž, poté představí svou partnerku a následuje stejným způsobem představení druhého páru.
Jak je to s tancem?
Dáma přichází na parket po pravici muže, který jí u stolu nabídne své rámě. Po cestě si povídají, přičemž muž by se měl ženě vždy představit, ona však nemusí. Po přibližně dvou společných tancích by ale měla odhalit své jméno též. A podotýkám, že nikde není psáno, že musíte tancovat s partnerem deset tanců. Slušností je aspoň jeden, poté můžete požádat partnera, aby vás odvedl zpět ke stolu.
K plesům patří i popíjení dobrého vína, či jiných nápojů. Jaká pravidla platí zde?
Co se týče skleniček s nápoji, tak ty držme vždy za stopku nebo v jejich spodní části. Pití při takovémto držení zůstává déle chladné a sklo čisté. Přiťukávat si lze pouze s vínem, u ostatních nápojů pouze sklenici pozvedneme. A pozor! Všeho s mírou.
Předpokládám, že i u konzumace jídla platí pravidla?
Jistě, jediné, co můžeme jíst rukou ze společných misek, jsou chipsy, oříšky a podobné pochutiny, ale neplatí to u mís se sýry, uzeninami, ovocem nebo třeba kanapkami. Základem je mít vlastní talířek, který by měl být vždy na stole připravený. Ze společných nádob nabíráme jídlo pomocí překládacích příborů nebo papírových ubrousků na svůj talíř.
Někde jsem četla vaše vyjádření, že pokud nám upadne třeba řízek na zem, máme ho kopnout pod stůl. To jste myslel vážně?
Jistě. Jiné řešení neexistuje. Kdybyste ho zvedla, co byste s ním dělala? To byste ho položila na ten rautový stůl? Nebo byste chodila po plesovém sále s řízkem v ruce a hledala koš? To je směšné, tak by to nešlo. Takže, pokud vám spadne, tak jemně, aby nevyjel na druhé straně stolu, ho zakopnete pod ten stůl, který je kryt ubrusem až dolů a on tam počká a po plese ho personál zlikviduje. Stejně jako když vám upadne nůž v restauraci…
Tak ho nesmím zvednout?
To byste jako ten upatlaný nůž od omáčky, na němž jsou psí chlupy nebo co ze země, vzala a položila ho na stůl? Nebo byste s ním někam šla? A kam byste s ním šla a kde byste vzala čistý? To přeci nemá řešení. Takže nechat ho na zemi, přivolat obsluhu, upozornit na něj, aby na něho nikdo nešlápl, a oni už vědí, co s ním dělat. Hosta je to, co je na stole a jakmile to spadne na zem, už vám to nepatří. To máte stejné, i když hostíte návštěvu. V takovém případě jste vy ta obsluha, která se o návštěvu stará. Takže pokud by někomu z nich spadl příbor, řeknete: Nechte to být, to je moje práce, seberete to a přinesete čistý.
Profesionálně se etiketě věnujete od doby, co jste skončil na Hradě jako mluvčí prezidenta Havla. Jaké to bylo pracovat pro něj?
To jde těžko shrnout v jedné větě. Byla to nejlepší léta mého života, a to nejen proto, že jsem díky tomu procestoval 50 zemí světa a setkal jsem se se všemi korunovanými hlavami a hvězdami této planety, ale především proto, že pracovat pro Václava Havla bylo neuvěřitelné štěstí a radost. On byl vzácný člověk, nesmírně skromný, po světě respektovaný. Tehdy byla naše země uznávaná celým světem. Česko navštívily všechny korunované hlavy proto, aby se setkali s Václavem Havlem. Celý svět nám ho záviděl. Takže pracovat pro něj bylo pro mě velké vyznamenání.
Dodržoval pan Havel pravidla etikety?
Vezměte si, že byl vychováván v jedné z nejlepších pražských měšťanských rodin, v rodině významného stavitele. Jeho strýc byl zakladatelem barrandovských ateliérů, který se pohyboval ve světě filmových hvězd. Jejich maminka, Boženka, vedla Ivana a Václava nesmírně pečlivě k dobrým mravům. Uměl perfektně stolovat, uvázat si kravatu na čtyři způsoby, vybíral si pečlivě obleky i košile. Celý život to příliš nepotřeboval, protože v bundě vysedával s kamarády v hospodách nebo byl ve vězení, ale když ho najednou osud katapultoval do postavení hlavy státu, tak toto vše věděl a uměl. Když jsme přijeli na valné shromáždění OSN, kde bylo 139 hlav států, tak Václav Havel byl mezi nimi naprostá jednička. Takže byl skvěle vychován a navíc měl ještě dobré osobní vlastnosti – byl taktní, ohleduplný, skromný, nikam se necpal.
Nesvazuje vás občas důsledné dodržování etikety?
To je častý omyl, etiketa nesvazuje, etiketa nám dává jistotu. Když víme, jak se máme chovat, cítíme se lépe, jistěji a svobodněji, než když netušíme, co máme dělat. Zda se můžeme napít, kam máme dát ubrousek a jak uchopit sklenici. Zkušený řidič jede přece bezpečněji, může se uvolnit, chová se přirozeně, nezkušený řidič je nejistý, drží se křečovitě volantu, nebaví se s vámi, pro spolucestující je taková jízda spíš nepříjemný zážitek.
