Přestavte se ve zkratce našim čtenářům. Kdo je Klára Hášová?
Narodila jsem se v Praze na Starém Městě a neumím si představit žít někde jinde. Jsem tu šťastná. Ač mě živí čísla a účetnictví, mojí duši bylo odjakživa blízké umění, historie a naše krásná čeština. Tajemno, legendy a pověsti, to je moje. Stále někde s hlavou v oblacích. A když jsem objevila svět fotografie, nenávratně jsem tu hlavu ztratila. Ve focení jsem našla velkou radost. Mám ráda lidi a povídání si s nimi.
Jestli jsem to dobře pochopil, napřed bylo – jak už to tak bývá – slovo, ale tohle slovo bylo na Instagramu. Vaše tamní tvorba vás postupně inspirovala k sepsání knihy Pražský (k)rok?
Je to tak. Své fotky a příběhy jsem začala nejprve vkládat na instagram a do facebookových skupin o Praze. Tam je skvělé to, že lidé reagují, píší komentáře, ptají se, mohu tu s nimi každý den komunikovat, ta okamžitá zpětná vazba mě baví. Právě od lidí vznikl první impuls k tomu, zda bych nesepsala knihu. Moc děkuji nakladatelství Grada, díky kterému mohl Pražský (k)rok vykročit do světa. Díky fb stránce Miluju Prahu, kterou sleduje přes 132 tis. lidí, jsem pak měla příležitost mít už dvakrát svou fotku v krásném nástěnném kalendáři Prahy, který Miluju Prahu vydává a pro rok 2024 ho právě chystá. Moje fotky se objevují i v dalších knihách nakladatelství Grada o tajemstvích Prahy od Davida Černého, který mi pomohl i s Pražským (k)rokem.
Proč právě název Pražský (k)rok?
V knize je 52 příběhů, stejně jako je týdnů v roce a 105 fotografií mých oblíbených míst v Praze, kterými vedly mé kroky při jejich objevování. Když to spolu hezky propojíme, vznikne pro čtenáře inspirace kudy Prahou celý rok kráčet.
Praha je velmi členité město s ohromným množstvím zajímavých míst. Dokázala jste vaše nejoblíbenější zařadit všechny do knihy, nebo máte materiál i na případné pokračování? Které místo, jež jste objevila, vás opravdu hodně překvapilo?
Myslím, že Praha je nevyčerpatelná. Každé místo, zákoutí, ulička, její věže se dají vyfotit tolikrát a nikdy ten pohled nebude stejný. Když střechy osvětluje zapadající sluníčko, když se nad nimi převalují mraky, když se Praha probouzí do červánků a voní jarem, nebo když ji vzácně zasype v zimě sníh. Jako správná dáma umí být pokaždé jiná, přitom důvěrně známá a stále krásná. Podobně je to i s příběhy o ní. Takže si troufám říct, že materiál pro případné pokračování Pražského (k)roku nemůže dojít nikdy.
Je to tak trochu jako se ptát kuchaře na oblíbený pokrm, přesto to zkusím – kterou část Prahy, ať už celou nebo specifický úsek, máte nejraději a proč?
Je jím Nový Svět, který vidíte na titulní straně obálky knihy. Malé, kouzelné domky podél křivolaké uličky přímo na Hradčanech, kde to na vás dýchne vlídností a klidem. Ve středověku tu bydleli chudí sloužící z Pražského hradu a doufali v nový, lepší život a svět. Pak miluji výhledy ze všech pražských věží. Skvělá je Svatomikulášská zvonice, štíhlá věž, která se jakoby tulí k baculaté kupoli kostela sv. Mikuláše na Malé Straně. Sloužila jako hláska požárů a uvnitř jsou dosud k vidění dva byty věžníků, kteří tu žili a bděli nad bezpečností Pražanů. Překvapení na vás čeká přímo pod střechou, kde se ocitnete v bývalé pozorovatelně STB.
Je nějaké místo, které vás při vašem objevování tak okouzlilo, že jste váhala, zda ho zařadit, aby ho případně „nezničil“ zájem turistů?
Byla by asi škoda tajit nějaké místo. Naopak vám prozradím, kde i v tom největším turistickém klokotu budete téměř sami a zalapáte po dechu nad malebností, kterou tu objevíte. Palácové zahrady pod Pražským hradem. Je tu nádherný klid, členité terasy s květinami a stromy. Zraje tu hroznové víno a voní růžové keře. Na lavičce tu můžete sedět i hodiny, rozhlížet se po červených střechách, číst knihu nebo se třeba zaposlouchat do hudebních nástrojů znějících z oken sousedící Pražské konzervatoře. V Malé Fürstenberské zahradě dokonce kodrcal Miloš Kopecký na stříbrném tácu po dlouhém schodišti ve filmu Adéla ještě nevečeřela.
Což mě vlastně vede otázce – můžeme Pražský (k)rok vnímat jako turistickou příručku?
Jako typickou turistickou příručku určitě ne. Spíš bych řekla, že je takovým poetickým průvodcem Prahou pro všechny, kteří se rádi potěší mými fotografiemi a dočtou se i o věcech méně známých. Baví mě hledat různé pikantnosti a nevšední informace. V textech najdete i smajlíky, které tak ráda používám, a které ke mně patří. Pražský (k)rok je vlastně můj instagramový účet zhmotněný na voňavém knižním papíru. Mám velkou radost, jak krásně se to povedlo a kolik úžasných ohlasů mi na knihu chodí.
Máte zájem v případě pokračování objevovat i nějaké jiné české velké město?
U nás je všude tak krásně, ale určitě mi ostatní města prominou, že zatím zůstanu věrná Praze. Praha totiž umí obejmout a už nikdy nepustit.
Co byste na závěr doporučila svým čtenářům?
Choďte s očima otevřenýma. Ať už po městě nebo přírodou. Všímejte si maličkostí, detailů, rozhlížejte se, občas se zastavte se zakloněnou hlavou. Obohatíte se tím o spoustu skvostů, které byste možná jinak přehlídli.
O knize:
PRAŽSKÝ (K)ROK
S Klárou si v její nové, poetické knize můžete například poslechnout legendy o drbně Anně, magistru Kellym a zamilovaných holkách Toničce z a Pepičce Kampy. Objevíte s ní Nový Svět, kde se čas zastavil. Nasajete vůni kávy z tamní malé kavárničky a nechte se ohromit roubenkou U Raka, která stojí v samém srdci Prahy. Můžete též vystoupat na pražské věže a spočítat z výšky všechny mosty, které spojují pražské břehy. Ponořit se do Gorlice ve vyšehradských kasematech, kde se ukrývají originální sochy z Karlova mostu. Užijte si své pražské dobrodružství! Zakoupíte na Grada
