Když jste vymýšleli název pro skupinu, použili jste anglické "lunatic" (blázen, šílenec). V čem jste stále šílenci?
(Všichni smích)
Aleš: Lunetic slaví 30 let, to je zázrak! V tomhle jsme asi blázni.
Vašek: To je šílený.
Aleš: A lidi to i po těch letech pořád baví!
Jak vaše kapela vlastně vznikla?
Aleš: V roce 1995 v zimě jsme si s Martinem Kociánem, který s námi už teď nefunguje, řekli, že dýdžejing už nás nebaví. Obdivovali jsme skupiny jako Take That a East 17. A on říká: „Hele, pojďme udělat kapelu, budeme slavný!“ A já: „No jasně, budeme ve Wembley, vydáme desku, budeme na MTV.“ Chyběli nám ještě tanečníci a vzpomněli jsme si na Vaška s Davidem, kteří v Litvínově tancovali na diskotékách.
Vašek: Potkali jsme se v nějakém klubu. Tenkrát měl Aleš takový klobouček, jako nosí teď, jen byl červený a pod nosem měl "spadlé obočí", jakože knír. A delší vlasy, než má teď. (smích). Viděl, jak jsme skvělí tanečníci a říkal: „Hele, tyhle musíme vzít.“ A tak jsme to nějak spojili dohromady a začali jsme fungovat. Nejdřív jako taneční kapela, a pak jsme přidali i hudbu.
Měli jste a máte v kapele každý svou roli?
Aleš: Všichni jsme byli ze všeho nadšení a až časem se ukázalo, že Vašek nejlíp zpívá, David píše nejlepší texty, já moderuji, Martin tanečky. To se tak nějak sešlo a ty role přišly samy od sebe. A myslím si, že v každé kapele to tak je.
Vašek: Což je dobře.
Aleš: Ano, ukáže se síla jednotlivců a když to dají dohromady, tak je z toho boyband.
Vy jste byli boyband a teď už jste manband…
Vašek: Oldband. (směje se)
Muži po 40 si plní své sny, jaké si plníte vy?
David: Taky jsem to slyšel. Kluci začněte, já si to zatím promyslím.
Aleš: Je fakt, že po 40 jsou ty sny trochu jiný než v dětství a pubertě, kdy to byly auta, hadry, co nejvíc mejdanů a ženský.
Vašek: Teď chceš mít pěkný dřevník, že?
Aleš: Teď chci hlavně klid doma, aby byla žena spokojená, pak jsem i já klidnej a spokojenej, aby rodina byla spokojená, ale taky je pro mě důležité, abych v tom všem našel i prostor sám pro sebe. Přeci jen v běžném životě má člověk spoustu starostí - práce, škola, kroužky, manželka, dřevník, nový bazén a hypotéka a Lunetic je pro mě takový luft. Že můžeme o víkendu s klukama vypadnout a předávat ty svoje písně dál a ono se to vrací. Takže super.
Vašek: Aleš to řekl vlastně za nás.
David: Přesně.
A splnili jste si i nějaký svůj největší sen, který jste si dali, když jste začali zpívat?
David: Já jsem si splnil Indii. To nesouvisí přímo s Lunetic, ale vždy jsem měl sen podívat se do Indie, a to se mi povedlo. Bylo to ve fázi, kdy se zrovna točila deska »Na vlnách«. Vznikla tam dvouměsíční pauza a já jsem zrovna skončil v práci.
Vašek: Šel do kláštera prostě.
David: Taky jsem se tam podíval.
Aleš: Za mě to bude asi víc povrchní. Já jsem chtěl být na tom pódiu. A tam jsem. Rád pouštím energii do lidí a oni mi ji zase vrací, to mám rád.
Vašek: Já jsem chtěl mít vždy šťastnou rodinu a dělat muziku, pro mě fakt byla priorita, abych se cítil dobře a měl vlastní zázemí. Já vím, že je to takové klišé, ale pro mě je to dodneška to nejdůležitější a bude.
Jak vlastně vaše ženy zvládaly tu mánii kolem vás, když jste začínali?
Vašek: Když jsme začali, měl jsem dlouholetý vztah a bylo to divoký. Tenkrát jsme nebyli moc doma, a když jsme přijeli domů, tak za námi byly štrůdly ženských, které čekaly na to, až nás ukořistí na fotku nebo podpis nebo si s námi popovídají. A kolikrát i zvonily, jestli jsme doma, nebo kde jsme a furt se vyptávaly, takže to pro mou partnerku bylo dost nepříjemné. Ta doba už je pryč. A už je to vše v pohodě. Ke slávě to patří.
Aleš: Je fakt, že mně se ty vztahy taky rozpadaly. Bylo málo času a tlak byl obrovský. Vašek: Ale spíš ten konec přicházel ze strany těch žen.
Aleš: Nebylo tam vždycky pochopení. Bylo to těžké. Mě vlastně zachránilo to, že když jsem poznal svou ženu, manželku, tak Lunetic v té době nebyl velké téma, vše jen zlehka. Žena to brala tedy s humorem, protože ona do Luneticu nikdy zblázněná nebyla. Některé věci se jí líbí, ale není fanynka. A jak to bere dnes, když už zase téma jste?
Aleš: Štve ji, že nejsem doma. Vždy říká: „Zase za těma vašima holkama.“ Takže trošku možná žárlí a obává se, abych nedělal nějaké vylomeniny.
Vašek: Ale jsi rozumný.
Aleš: Už jo.
David: Je to tak. Neměly to s námi jednoduché. Moje žena mi také původně neřekla, že byla fanynka a udělala dobře. Kdybych to věděl tenkrát, tak bych se hodně rozmýšlel. Nechceš být asi takový ten idol svojí přítelkyně. Je to divný.
Dávaly si vás holky vytetovat i na tělo?
David: Ne. Ale viděl jsem nás jednou na autíčkách na kolotočích.
Vašek: Jojo, to bývá dost časté.
Aleš: Takový rozpláclý Pamela Anderson, Michael Jackson...
Vašek: A vedle Lunetic a Michal David.
Jaké nejšílenější věci kvůli vám fanynky udělaly?
Aleš: Vím, že některé si nechaly vytetovat naše logo L s hvězdičkou.
Vašek: A jak to víš? Tys to někdy viděl?
Aleš: Jó, na koncertech. Občas to nějaká vytáhla, protože já to mám na ruce, a tak si to nechaly třeba udělat na stejném místě. Na pódium kdysi lítaly plyšáci, pak i spodní prádlo. Když už holky vyrostly, tak se přidaly i kondomy a dopisy s adresou, telefonní čísla... Nejdřív to bylo naivní: „Chtěla bych s Tebou být. Miluji Tě. Vezmeš si mě?“ Pak už to mívalo i sexuální podtext.
Vašek: A jestli si mě nevezmeš, tak tě...
Aleš: Byly i dopisy, kdy holka psala: „Hele čekáme už druhý víkend, že přijedeš na oběd. Já tě chci představit mamince a ty furt nejedeš.“
Cítili jste za ně nějakou zodpovědnost?
Aleš: Někdy to bylo až zarážející, jak to berou vážně. Člověk dělal muziku, tančil, zpíval a kromě toho cítil zodpovědnost. To bylo nepříjemný. Kromě toho, když přišlo: „Miluji tě, chtěla bych tě poznat“, tak to bylo takový milý. Ale když přišlo: „Nepřijel jsi zase na rodinný oběd, maminka čeká. Já jsem řekla, že spolu chodíme. A ty nejedeš“, tak to už je prostě divný. Občas byly i takový výhružný. Že jestli nepřijedeme, něco si udělají.
Jak jste na to reagovali? Dnes můžete něco napsat na sociální sítě, ale tehdy?
Aleš: Nebyla šance reagovat. Moje maminka se snažila na nějaké ty hezké dopisy sama za sebe odepisovat, ale znáte to, podáte levou ruku a chtějí i tu druhou, takže někdy se do toho zamotávala. Ty holky nebyly hloupé, jen jim bylo náct a prostě byly platonicky zamilované, to jsou pak ty emoce silnější než rozum. Někdy jsme se i báli při autogramiádách, když ochranka příliš nezvládala a ty holky se tam na nás hrnuly, někdy nás tahaly za vlasy, braly čepice a trhaly trička. To bylo až strašidelný. Ta síla toho davu vás prostě najednou ochromí a říkáte si: Do prčic, co se děje?
Vašek: A ty si říkáš: Tohle jsem chtěl?
Aleš: Chtěl jsem být slavný a populární, ale vlastně jsem nevěděl, že to může obnášet i toto.
David: To si člověk neuvědomil.
Jaké bylo nejbizarnější nebo naopak nejzajímavější místo, kde jste kdy vystupovali?
Aleš: Nejbizarnější byly vesnické tancovačky, kde jsme začínali. Šílený zvuk, hrozná světla a nekvalitní mikrofony.
Vašek: Vystupovali jsme na parketu přímo mezi lidmi. Za chvíli jsme byli nudle v bandičce.
Aleš: To bylo hodně náročný. Pak byl bizár, když jsme vystupovali v Bratislavě na nějaké streetballové akci, která byla zaměřená spíše na jinou cílovku - street, rap, skate a nás tam poslali jako slavný kluky. Pořadatel říkal, že nikdy neměl tak velkou návštěvnost, jenže to bylo o držku. Ochranka stála před námi, jak kdyby hlídali americkýho prezidenta a odráželi láhve, plechovky a kameny. A zajímavé také bylo vystoupení v ostravské aréně před čtrnácti tisíci lidmi. Masakr.
Vašek: Nějaký kluk zavolal, protože nás asi neměl rád, že tam je bomba. A normálně 2 hodiny před koncertem tam naběhli policajti a museli asi čtyři tisíce lidí vyhnat zpět ven a celé to projít se psem. Byli i u nás v šatně, řekli nám, co se děje a koncert měl asi dvě hodiny zpoždění.
Jste nejen zpěváci, ale i skvělí tanečníci. Kdybyste měli vytvořit taneční výzvu na TikToku, kterou choreografii z vašich klipů byste vybrali?
Aleš: Bývali jsme! Já myslím, že u nás - vlastně nechtěně - bylo hlavní takové to prožívání písní rukama. Hodně je to znát třeba v klipu k písni Máma.
David: Ale to po nás chtěli. My jsme tam přece jen tak stáli s rukama podél těla a oni říkali: „Kluci musíte zapojit ruce.“ Někdy jsme to dělali pak až moc.
Aleš: Dodnes když lidi napodobují Lunetic, tak si všímám, že u toho dělají trochu karate. (směje se)
A šlo vám to samo nebo jste se s tím ze začátku prali?
Aleš: Prostě nám řekli: „Dělejte něco s rukama.“ Tak jsme dělali.
David: Mně spíš přišlo, že jsme si z toho trochu dělali srandu. Nebo tedy aspoň já s Václavem, když už to jinak nešlo.
Aleš: Později asi i jo.
Vašek: A taky rozevláté košile musely být. Dneska už bychom je asi nerozepínali, co?
Aleš a David: Spíš možná nezapnuli?! (smích)
Vašek: Nebo tak.
Aleš: A ještě jedna věc. Když se fotíme, tak už nechceme vypadat jako klučíci s americkým úsměvem a stejně nám pak každý fotograf nebo novinář říká: „Lunetic, ukažte Lunetic. Udělejte smile.“ Zuby zuby, furt tam je ten brand těch vysmátých chlapců. Jak z Bravíčka, pořád to chtěj.
Na kolik jste ty úsměvy hráli a na kolik byly opravdové?
David: My jsme se docela s Vaškem rozesmívali. To si myslím, že nám hodně pomáhalo, že jsme u toho dělali kraviny, aby to bylo tak nějak přirozený.
Aleš: Já mám úsměv jedna, dva a tři. A jednička je Lunetic a trojka je pak už taková vyzývavá.
David: To se pozná hlavně na očích.
Trénujete úsměvy i před koncerty? Nebo máte nějaké rituály, než vyjdete na stage?
Vašek: Já si dávám panáka na kuráž. Po jednom se ale blbě chodí na stage, takže raději kopnu dva, aby ta chůze byla vyrovnaná. A takhle je to v pořádku.
Aleš: Přestože nás ty koncerty bavily, někdy jich bylo už moc a člověk není vždycky naložený jít bavit lidi, takže sem tam to byla hra. Dneska si myslím, že je to spíše odměna. Na koncerty se těšíme a jdeme na ně sami za sebe a muzika nás nabíjí.
Byli a stále jste fenomén. Co byste poradili mladé kapele, která bude chtít zopakovat úspěch Lunetic?
Vašek: Tenkrát byla úplně jiná doba a fungovaly jiné věci než dneska. Takže já bych asi nevěděl, co radit.
Aleš: Je fakt, že radit dnešním kapelám je těžký, protože mají naprosto jiné podmínky. My museli mít velkou vydavatelskou firmu. Chodilo se do velkých studií. Museli jsme chodit do televizí, rádií, mít za sebou sílu toho labelu, který nás neustále tlačil do všech médií. Dneska máte Youtube a sociální sítě a lidi tohle vlastně ani nepotřebují a mohou se hned proslavit bez nějaké pomoci. Takže těžko radit, ale myslím si, že ta univerzální rada napříč generacemi a napříč desetiletími je být svůj. Být originál. Tohle nejde naplánovat.
Vašek: Podle mě to musí mít hlavně nápad. A ten člověk musí být charismatický.
Aleš: Charisma, osobnost a něco z vás musí jít, co nejde koupit. My jsme taky byli takhle uděláni. Před námi bylo T-boyz (boyband v době Lunetic) a těm se to nepovedlo. Proč? Možná tam něco nebylo, co těm lidem chybělo. A u nás bylo, i když jsme třeba byli větší amatéři než oni. Po nás přišli Ataci, kteří byli taky strojoví (A-tak – boyband v době Lunetic) a fungovali, ale nikdy nedosáhli toho, co my. My pořád jsme. To je zázrak.
Kdy jste si řekli, že nejste jen parta borců, co dělají hip hop a rozdávají úsměv jedničku? Kdy vás ostatní hudebníci z branže začali brát vážně?
Vašek: Myslím, že to přišlo až s tím, jak jsme začali hrát na festivalech, kde byly všemožné kapely. Zlom nastal, když jsme začali vystupovat s živou kapelou, cca rok 2009.
Aleš: Ale to ještě pár let trvalo, než to přijali.
Vašek: Spousta zvukařů, co s námi pak pracovali, říkali: „Hele, čekal jsem, že přijdou Lunetic v teplákách a vy jste to tady rozbalili s kapelou a jsem z toho nadšený, je to super a bavilo mě to.“
A co nějaké uznání od muzikantů?
Vašek: Pár takových určitě bylo, spíš jsme ale dostávali pochvaly od zvukařů, kteří nás zvučili a měli před námi jiné kapely. Takže měli nějaké srovnání a říkali, že je to velmi překvapilo, že je to super.
Aleš: Ten pop to tady nemá úplně jednoduché, jsme rockový národ. A i ty velký kapely jsou většinou rockový, i když je to spíše pop-rock. Já si osobně myslím, že je to úplně zbytečné rozdělovat. Hlavní je, že to lidi baví.
Vašek: Myslím si, že už jsme nějakým způsobem tu škaltulku boybandu smázli.
Takže jste respektovaná kapela?
Vašek: Cítím to tak, už je to v pohodě. Pustíte si někdy Lunetic sami do uší?
Vašek: Já musím, abych si oživil texty a abych si zahrál ty věci s kytarou. A i kdybych si nepotřeboval oživit texty, tak i tak bych si to pouštěl. Některý věci jsou dobrý.
David: Asi jako Václav, tak občas, pracovně.
Aleš: Taky si to někdy vzpomínkově pustím a jsem překvapený, co jsme vytvořili. Říkám si: To je dobrý! Hlavně jsou to písničky, které mají melodii. A ta je tam silná a jde pořád zahrát jak s kytarou, tak i s tou kapelou a je to dobrý.
Vašek: Prostě jsme dobří folkaři. (smích všichni)
Je nějaká skladba, kterou už nechcete hrát, ale fanoušci ji stále chtějí?
Vašek: Jednoznačně Máma. Tenkrát jsme ji zpívali dost naivně a na tu dobu to asi bylo v pořádku, ale kdybychom to hráli ve stejném kabátu dneska, tak by to znělo divně, ještě v našich letech. S živou kapelou to ale vyzní úplně jinak, a to provedení i ten zpěv je jinde, což je dobře. I když si myslím, že kdyby to takhle bylo tehdy, nebude tak úspěšná.
Aleš: Souhlasím. Byl to ten největší šlágr. Pavel Rameš, náš tehdejší manažer, řekl: „Hele chce to písničku o mámě, to tady dlouho nebylo. Naposledy Olympic.“ David to dostal za úkol a popral se s tím velmi hezky, naivně a čistě. Samozřejmě se nám ohrála, když jsme ji zpívali pořád, ale vzal jsem ji teď trochu na milost.
David: Je vlastně psaná z pohledu člověka, který je už starší, ale vrátí se do těch dob, kdy byl mladší a spoustu věcí si uvědomuje.
Vašek: Díky Davidovi jsou ty texty písní opravdové. Nejsou tam žádné metafory a žádná klišé. Jsou přímé a jasné. A proto se v nich asi lidi našli.
Co tedy vy a sociální sítě?
David a Vašek: Nejsme socky.
Aleš: Jsme ještě ta generace, která to nepotřebuje tolik k životu. Já když přijdu o víkendu domů, tak hodím někam telefon, a že ho mám, zjistím až třeba na konci neděle.
Vašek: Ale prásknu na Aleše, že je televizní maniak. Přijde třeba ve čtyři ráno po koncertě na pokoj a musí si pustit TV.
David: Ani na ni nemusí koukat.
Na podzim vás čeká oslava...
Aleš: Ano, třicet let Lunetic a náš koncert v O2 Universum ve čtvrtek 9. října 2025. Moc se těšíme, že si to užijeme spolu s našimi fanoušky, se kterými máme za těch třicet let obrovské pouto. Oni na tom vyrostli, pro ně to bylo dětství, puberta, první lásky... Chceme tomu dát všechno.
Bude v O2 Universum i Martin Kocián?
Aleš: S Martinem je to těžké. Poznali jsme se, když jsem byl v deváté třídě, on byl na učňáku. Dělal diskotéku, přišel za mnou s plakátem a zeptal se, jestli nechci zapařit. Seznámili jsme se, dělali jsme diskotéky, já mu pomáhal. Když hrál ploužáky, šel sbalit nějakou kočku, já je pouštěl za něj. Mně bylo tehdy patnáct, takže to byla velká věc. Byl to pro mě velký kamarád. A on je vlastně skvělej chlap, chytrej a inteligentní člověk. Akorát má občas takový svoje cesty. Býval naším motorem, vymyslel tisíc věcí a z toho jedna byla skvělá a my jsme ji učesali a byla dokonalá.
Vašek: Já jsem to i navrhoval, aby přišel jako host na jednu písničku, protože to s námi zažil a vůči němu by to bylo fér. Ale pořád probíráme, aby se tam náhodou něco nestalo, co bychom nedokázali ukočírovat. Není na něj spolehnutí.
David: Martin je taková naše Pandořina skříňka.
Aleš: Každý máme nějaké své démony a on jim podlehl. Přejeme Martinovi štěstí, třeba se našel v tom fightu, protože on, když si za něčím jde, tak to dá. Pro nás už je to uzavřené. Lidi si zvykli, že koncertujeme bez něj. Jsme šťastní s naší kapelou.
