Vzpomínáte ještě někdy na své herecké začátky a svou první roli v seriálu Ranč u Zelené sedmi?
Na Ranč vzpomínám moc ráda. Nejenom, že to byly moje herecké začátky, ale navíc tam byla opravdu překrásná atmosféra. Na place byla pohoda, točili jsme v krásném prostředí, se skvělými lidmi. Ranč je pro mě fakt srdcovka.
Sníte o životě na venkově nebo jste duší měšťanda?
Život na venkově mě láká. Myslím, že člověk věkem začne skoro vždycky tíhnout k přírodě a životu mimo město. A asi si dokážu i představit, že bychom žili někde mimo Prahu. Ale zároveň jsem narozená v Praze a miluju ji, takže ta městská holka ve mně je.
Stále ještě jezdíte na koni?
Jezdím, ale málo. Není na to moc čas. Paradoxně nejčastěji se mi to podaří na dovolených nebo někde na výletě. Ale teď jsem se domluvila s kamarádkou, se kterou jsem jezdila dřív a má dva koně, že zkusíme jezdit pravidelně každých 14 dnů. Tak uvidíme, jak se nám to bude dařit.
Máte vlastního koně?
Nemám, neměla bych na něj dostatek času a to by mě mrzelo.
Jezdí na koni i dcera?
Už byla několikrát, chodí na poníka, moc se jí to líbí. Vzniklo to nějak přirozeně. Viděla mě na koni, chtěla se taky povozit a už to bylo. Tak uvidíme, jestli jí to bude bavit a bude u toho chtít zůstat.
Dceři budou tři roky. Jak zvládáte práci a starost o ni? Střídáte se s manželem nebo využíváte i pomoc nějakých chův?
Pytlíkujeme to tak nějak celá rodina. Pomáhají nejvíc moji rodiče. Manželova maminka je mimopražská, ale taky se snaží co nejvíc pomáhat a trávit s Bibi každou volnou chvilku. A taky máme úžasnou chůvu, kterou má Bibi moc ráda.
Mnoho známých tváří ukazuje své děti na sociálních sítích, i v rámci spoluprací s firmami. Vy se tomu spíše vyhýbáte, je to záměrné?
U těch spoluprací mi to přijde takový nefér vůči tomu dítěti, když si o tom nemůže rozhodnout, tak ho s něčím spojovat. My jsme měli teda dlouhodobou spolupráci s Hippem, ale Bibi tam nikdy nebyla vidět a hlavně jsme ho od jejího narození opravdu používali, Bibi ho měla ráda. A to samý pro mě platí i pro to obecné ukazování. Nechci to dělat, dokud si o tom nemůže rozhodnout sama, i když bych se s ní samozřejmě ráda pochlubila. (usmívá se) Zároveň rozhodně nijak neodsuzuju, když to někdo dělá. Je to každého věc a každý ať si dělá to, co uzná sám za vhodné.
Hodně se mluví o tom, že jsou sociální sítě zkáza, nebezpečí, jiní ale zase bez nich nemohou být, živí je. Jak to vnímáte vy?
Myslím, že u sociálních sítí platí dobrý sluha, ale špatný pán Velké nebezpečí určitě představují nejen pro dospělé, ale hlavně pro dospívající. Upřímně jim vůbec nezávidím to, čemu jsou v rámci sociálních sítí vystaveni. Člověk si to musí umět správně nastavit, aby ho »socky« moc nepohltily, nestresovaly, aby dotyční nezapomínali žít svůj život offline.
Vy jste nejen na sociálních sítích zažila kritiku ohledně vaší váhy, i třeba toho, že jste byla porotkyní v Superstar a nejste zpěvačka… Trápí vás tyto hejty nebo máte recept, jak to přecházet bez úhony?
Myslím, že neexistuje moc lidí, co by se od toho dokázali natolik distancovat, aby je to na vteřinu nezasáhlo, nezabolelo, nebylo líto. Nejsme stroje, máme svoje city, svoje emoce. Člověk si pak ale musí uvědomit, odkud/od koho ty hejty přicházejí. Pro mě je důležitý, co si myslí moje rodina, blízcí přátelé, tvůrci pořadů, ve kterých účinkuji. Pokud jsou tito lidé spokojení, je to za mě všechno v pořádku. On je taky zásadní rozdíl mezi kritikou a hejty. Lidi se na sociálních sítích naučili používat oblíbenou frázi, že nesneseme kritiku, když nám napíšou něco hnusnýho, ale když někdo napíše »Zase Pagáčová, proč tuhle příšernou neherečku cpete všude?« není to kritika, ale něčí názor, popřípadě hejt. A já upřímně moc nevidím důvod, proč bych si měla brát k srdci názor někoho, koho jsem v životě neviděla a on v životě osobně nepoznal mě. Takže asi tak.
Řešíte třeba, kdy dáte dceři její první telefon? Zda ji budete kontrolovat, co se týče pohybu na internetu?
Tohle jsme zatím vůbec neřešili. Na to je opravdu ještě malinká. Doufám, že s telefonem vydržíme minimálně do první třídy. A i to mi přijde brzo. Teď jsme se zrovna s manželem bavili o tabletu a shodli se, že je to zbytečný.
Dnes už je telefon, počítač, internet něco běžného. Ale pamatujete si třeba na okamžik, kdy jste dostala svůj první telefon?
Upřímně si moc nepamatuju, kdy přesně to bylo. Jenom vím, že byl obrovskej! A předpokládám, že jsem měla obrovskou radost a taky že jsem furt hrála hada.
Jak moc si rozumíte s moderními technologiemi?
Využíváte třeba chytrou domácnost? „Přiznám se, že jsem dost konzerva, a co se týká moderních technologií, řadím se do kategorie důchodce. Mám svůj mobil, svůj notebook a to mi bohatě stačí. Nejsem moc zastánce moderních technologií. Myslím, že kvůli ní dost hloupneme a lenivíme. Za chvilku za nás stroje budou dělat úplně všechno. Všechno se urychluje, což podle mě není dobře.
Již 13 let fotíte pravidelně kalendář s pejsky a slavnými tvářemi a výtěžek jeho prodeje jde na opuštěné a týrané psy…
Ano, je to tak. Už 13 let, občas tomu ani nemůžu uvěřit, že už je to tak dlouho, co jsem začala.
Máte nějaké své stálice v kalendáři?
Mám tam pár tváří, které se mi v kalendáři už několik let opakují. Jednoznačně nejzásadnější stálicí je Verča Arichteva. Nedávno jsme to počítaly a dospěly jsme k závěru, že chyběla snad jenom jeden ročník. Velice často je v kalendáři taky Milan Peroutka nebo Sandra Nováková.
Umíte také fotit? Baví vás to?
Já jsem k tomu nikdy neinklinovala. Fotím samozřejmě na telefon, furt a všechno a ráda. Ráda zachycuju vzpomínky, mám ráda fotky. Ale nejsem rozhodně žádný fotograf. Takže tuto fázi přenechávám jiným.
Nyní hrajete v seriálu Jedna rodina, kde pracujete na klinice asistované reprodukce. Zajímala jste se kvůli roli více o tuto problematiku?
Měli jsme před natáčením schůzku na klinice asistované reprodukce, kde jsem strávila příjemné odpoledne se slečnou embryoložkou. Ta mi vysvětlila celý proces, jak se s čím zachází, jak to funguje… Je to fakt věda. Je až neuvěřitelné, že je něco takového možné. A naštěstí máme vždycky na place odborníka, který je k dispozici, abychom nedělali něco vyloženě blbě.
Když natáčíte scény, kde koukáte do mikroskopu, máte tam opravdu nějaké vzorky spermií?
Měli jsme je tam na jednu scénu, což byl zajímavý zážitek, ale jinak se to dělá »filmově«, kdy já koukám do mikroskopu a na ten monitor se pak dodá, co je potřeba.
Mimo to tam máte také »erotičtější« linku s Vaškem Matějovským. Jak se vám hrají tyto scény? Někde jsem slyšela, že jste si dělala legraci, že to neřešíte a klidně si před nimi dáte i jídlo s česnekem.
S Vaškem se známe už dlouho, tak si troufám tvrdit, že nás pojí přátelství. Máme i velmi podobný smysl pro humor, rádi se popichujeme, děláme si ze sebe vzájemně legraci. Takže když pak přijdou ty eroticky laděné scény, máme trochu problém, protože máme tendenci se furt smát a hrát tu vášeň nám úplně nejde. Ale nakonec se to podaří.
Jak tyto věci vnímá váš manžel, dramaturg Tibor Pagáč, s nímž letos slavíte již páté výročí svatby?
Můj muž je v pohodě. Uvědomuje si, že kdyby to měl řešit, tak se zblázní. Prostě to bere jako součást mojí práce, stejně jako já. Navíc ví, jak to mám nastavené já, tak je snad i díky tomu v klidu.
Zdravotnictví vás teď provází i v seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde hrajete vrchní sestru. Jak to máte s doktory vy?
Návštěvy u doktora v lásce moc nemám. Když už k doktorovi jdu, je to většinou, protože mi není dobře nebo řeším nějaký zdravotní problém, takže to znamená samozřejmě nějaké testy a braní krve. Když jsem byla malá, tak mi to nevadilo, dokonce jsem se na to koukala, ale teď už koukat vůbec nemůžu a naopak se mi dělá trochu zle z toho.
Pracuje někdo z vaší rodiny nebo blízkého okolí ve zdravotnictví?
Moje ségra je lékařka. Ale já v Ordinaci moc odborných věcí neřeším, jedeme tam hlavně vztahovky.
Vy jste nechtěla být lékařka?
O povolání lékařky nikdy. Věděla jsem, že na to teda určitě nemám buňky. Lákala mě veterina, protože miluju zvířata a představa, že bych je mohla léčit, se mi líbila, ale nakonec k tomu nedošlo, protože mi přišlo do cesty herectví. Vidíte, možná by ze mě byla zvěrolékařka, kdybych nebyla herečka, ale to už asi nezjistíme.
Je nějaká šance, že byste se ještě vrátila do seriálu Ulice, kde jste se jako Teraza Jordánová objevovala 14 let? Nebo už jste za tímto seriálem zavřela dveře?
Vlastně celých těch 5 let, co jsem pryč, na tuto otázku odpovídám: Nikdy neříkej nikdy. Nicméně Ulice je pro mě asi už uzavřená kapitola, ale kdyby byla nějaká hezká, zajímavá příležitost, proč se do Ulice vrátit, která by mi v tu chvíli dávala smysl, určitě bych tvůrce neodmítla.
Už máte v plánu nějaké další natáčení?
Něco nového mě čeká, ale bohužel zatím nemůžu prozradit žádné detaily. Ale můžu vám říct, že se extrémně těším. Nicméně bych diváky moc ráda pozvala do Divadla Na Jezerce, kde hraju ve dvou skvělých představeních a tím jsou Naprostí cizinci a Bylo nás pět (tenkrát).
Na jakou svou roli jste zatím nejvíc pyšná?
Jsem nesmírně vděčná, že jsem mohla být malou součástí seriálu Devadesátky. Pracovat s Peterem Bebjakem na tak úspěšném projektu byla radost. Ale těch rolí, které jsem měla ráda, je samozřejmě víc. Každá je jiná, každá má něco. Jsem vděčná za všechny svoje pracovní příležitosti.
Máte ještě nějaký nesplněný herecký sen?
Zahrát si princeznu. (usmívá se) Říkala jsem to už ve spoustě rozhovorech, ale obávám se, že věkově už ji nesplňuju, takže se pomalu smiřuju s tím, že princezna už ze mě nebude. Nicméně přání zahrát si v nějaké hezké české pohádce určitě zůstává a rozhodně to nemusí být jen princezna. Klidně bych hrála i čarodějnici, strašidlo nebo třeba princezny služebnou. Tak třeba se mi to někdy vyplní.
