Bronislav Kotiš: Dva úplně nazí muži jsou víc než jen komedie

S postavou Alaina Kramera už žijete pár týdnů. Jaký je? Stylizoval jste se někdy do podobné role?

Já vlastně ani nevím. Určitě jsem se několikrát stylizoval do postav, které byly homosexuálové, jenže my u Alaina Kramera vlastně pořádně nevíme, jestli jím je, nebo není. Je to dost nejednoznačné. V tomto ohledu se jiné postavě nepodobá, a i pro mě to je nová zkušenost. 

Je právě fakt, že o hlavní postavě moc nevíme, tím, co je na hře lákavé?

Určitě. To je na té komedii velmi zvláštní. Nebo si to aspoň myslím z toho, jak jsme se o postavě Alaina Kramera bavili s režisérem Filipem Renčem. Ani my vlastně přesně nevíme, jaký ten člověk je. I proto není možné tuhle na první pohled přímočaře vyhlížející hru hrát prvoplánově. Mohla by to být právě nejistota kolem hlavní postavy, která diváky zaujme. 

Nakolik bude výsledný Alain Kramer zhmotněním představy režiséra Renče a kolik iniciativy do něj vloží herec Kotiš?

Od obou bude mít něco. Je to společná práce, takže já naslouchám Filipovi, ale také mu sám některé věci nabízím. On pak vyhodnocuje, co z toho využít, a co ne. Jsem rád, že mě nestylizuje do své představy a nechává mě hledat si k postavě vlastní cestu. 

Filip Renč o vás řekl, že jste poctivý herecký dříč se smyslem pro humor. Jaký je on režisér?

Benevolentní. V každém případě je to velké jméno, Filipa Renče všichni znají. Společně jsme v Hudebním divadle Karlín pracovali na pohádce Zlatovláska. Překvapilo mě, že si mě přizval do činoherní komedie a jsem za to rád. Je poměrně tichý, neprosazuje své názory za každou cenu. Jsou režiséři, kteří řeknou, že to bude takhle a takhle, tím to hasne. Tady je ale prostor pro diskusi, o to je spolupráce příjemnější. Není tady žádné vnitřní pnutí… Zatím. (smích) Já bych se totiž měl líp naučit text. Šel jsem do toho trošku neprozřetelně, protože jsem si neuvědomil, kolik mě čeká repríz her, které jsem nehrál půl roku, některé i rok. Najednou je musím všechny oprášit, a do toho zkouším tady. Hodně přejíždím a není to se mnou jednoduché. Ale zatím mi to tady naštěstí tolerují. A chtěl bych na tomto místě vyzdvihnout inspicientku Ivetku, která napovídá, protože bez ní by vůbec nebylo možné, abychom zkoušeli. Té bych dal Thalii za napovídání. 

Působíte z větší části v muzikálových titulek a převážně v Praze. Co bylo argumentem pro spolupráci s Městským divadlem Kladno?

Když mi paní produkční Šimáčková volala, zajásal jsem, protože já tady na Kladně jako student hudebně dramatického oddělení konzervatoře hrál. Mám dojem, a nejsem si tím jistý, že to bylo Kdyby tisíc klarinetů. Zajímavé je, že si přesně nevybavím titul, ale mám před očima ten prostor. Když jsem se s někým o kladenském divadle bavil, dovedl jsem si představit, jak to tady vypadá. Od té doby ale divadlo prošlo modernizací a z toho prostoru teď mám trochu jiný pocit. 

Jak se tedy těšíte na v podstatě obnovenou premiéru před kladenským publikem?

Já se netěším vůbec! (smích) Když jste někde nový, tak jste pod dvojnásobným dohledem lidí. Ti jsou tady zvyklí na svůj soubor, který tady mají léta. Tak uvidíme, jestli je tenhle týpek něčím zaujme. 

Vaše první postava rozhodně nebude plochá. Našel jste v Alainu Kramerovi něco, v čem by se vám podobal?

Já si myslím, že Kramer je tak trochu citlivka. Má sice dobré zaměstnání, je bohatý – to tedy není můj případ – ale je to ve skutečnosti zranitelný a velmi citlivý člověk. Takže když se mu stane, že se ráno probudí a vidí kolem sebe něco, na co není zvyklý, je z toho trošku mimo. Alain Kramer lpí na pořádku a nemá rád změny. A to je něco, co máme společné. Také mám rád, když mají věci svůj pořádek, vyhovuje mi předvídatelnost a jistota. 

Hra se jmenuje Dva úplně nazí muži. Jak moc doslovný ten název je?

Úplně. Měli jsme nabídku, že bychom pod prostěradly, která máme na sobě, měli nějaké suspenzory, které by dané partie překrývaly. Přišlo nám to nepřirozené, proto jsme se rozhodli jít bez nich. Samozřejmě v našem postkřesťanském světe nechceme ukazovat své nádobíčko, takže se snažíme zahrát to rychle tak, aby něco vidět bylo, ale ne všechno. Není to otevřená nahota, jakou jsem viděl v jiných představeních, tady není celkové odhalení součástí plánu. 

Vzhledem k povaze hry je extrémně důležitá chemie mezi dvěma hlavními postavami. Jak funguje spolupráce s Michalem Maléřem? 

Je dobré, že Michal mě do ničeho nenutí a já zase nenutím jeho. V tomto jsme si dost podobní. Jsme takoví, že si vzájemně necháváme volnost a přizpůsobujeme se navzájem, není problém cokoliv vykomunikovat. Je to pohodová přátelská spolupráce. Žádné drámo.

Proč by měli diváci na Dva úplně nahé muže přijít?

Je to francouzská konverzační komedie s absurdními výměnami názorů, ale já osobně se v některých pasážích ptám sám sebe, jestli tohle je vlastně k smíchu… (smích) A vidíte, směji se tomu. Je tam silná psychologická linka a možná to je i tak trochu detektivka. Tak to aspoň vnímám já, třeba by se mnou někdo nesouhlasil. Nechci prozrazovat více těm, kdo hru neznají. Jen zopakuji, že není možné ji hrát prvoplánově. Každý si z ní odnese něco.