Patří mezi nejtalentovanější herce své generace. V posledních dvou letech jsme ale o Jiřím Mádlovi tolik neslyšeli. Není to proto, že by snad sympatický herec seknul s profesí. Jen se rozhodl pro menší změnu. Poprvé ve své kariéře se odhodlal k režii filmu, který navíc natočil podle vlastního scénáře. Řeč je samozřejmě o snímku Pojedeme k moři, jenž nadchl kritiky i diváky. O nelehkém přestupu za kameru si s Jiřím Mádlem povídal Tomáš Chvála.
První věc, která mě v souvislosti s Pojedeme k moři napadne, je pár let starý rozhovor, kde jsi mluvil o chuti psát scénáře a současně jsi dodal, že nikdy nebudeš režírovat. Co se změnilo?
Přesně jak říkáš, vždycky to bylo o psaní a já jsem pokaždé říkal a pořád si za tím stojím, že mě vlastně herectví jen náhodou odvedlo od psaní scénářů.
Takže co se změnilo?
Když jsem psal Pojedeme k moři, platila ta část o scenáristovi. Rozhodně tu nebyla ambice, že bych to měl režírovat. Jenže jde o to, že normálnímu čtenáři člověk nemůže dávat režijní poznámky. Když režisér dostane scénář, on si teprve určí, jak budou jednotlivý scény vypadat. A režiséři skutečně nemaj rádi, když už jim scenárista říká, kde bude kamera a kam se bude postava dívat. No jo, jenže u tohohle typu filmu, kterej je vlastně celej točenej na ruční kamery, do který postavy promlouvaj, sem nemohl nepsat režijní poznámky. Pak by to nedávalo smysl, protože aby mi scéna na papíře fungovala, musel jsem jí zkrátka celou popsat do nejmenšího detailu. No a jak jsem tam pořád psal tyhle poznámky, v okolí získali pocit, že to chci režírovat. Což nebyla vůbec pravda. Já si jen dělal poznámky! (smích) Třikrát jsem tu režii odmítl. Dokonce už jsme měli i jinýho režiséra, takže to vypadalo, že na můj režijní debut nedojde, ale nakonec jsem o režii sám přihlásil. Prostě to tak dopadlo.
Jde o první scénář, který si se rozhodl předvést divákům, nebo už tu byl nějaký dřívější pokus?
Pojedeme k moři je moje druhá práce. Ta první, kterou pořád doufám, že jednou natočim, tu mi odmítli všude. A myslim, že po právu, protože i přes dobrou zápletku to zkrátka nemám ještě úplně dotažený. Souhlasím prakticky se vším, co mi ti, kterým jsem to dával číst, vyčetli. Ono tam nebylo nic vyloženě scénáristicky vyloženě špatně, jen je to tak ošemetný téma, že člověk prostě musí postupovat jinak, rafinovaněji. Ale byl to dobrej pokus, co mě vyškolil a aspoň sem byl pak už ostražitej. Důležitý je, že i když mi to odmítli všichni, tak mě to nesrazilo a nevzalo mi to chuť psát, což je to nejhorší, co se může autorovi stát. Dohnalo mě to k větší trpělivostí v budování toho, co chci říct.
Ono i Pojedeme k moři je trochu zvláštní film, když vezmeme v potaz jeho formu, kdy jde vlastně celou dobu o domácí video. Tohle prosadit, to taky asi nebylo dvakrát jednoduchý.
No to sakra nebylo! (smích) Ono nikdy není lehký, když někdo zkouší prosadit něco novýho. Jasně, chápu, lidi ve veřejnoprávnim médiu musej bejt ve střehu, je tam nějakej veřejnej zájem a tudíž nemůže jít o úplný pokusy. No jo, ale jednou za čas to musí jít, aby se zas věci o kus posunuly nebo aspoň zkusily pohnout. A když má člověk konkrétní vizi, ono se to občas dost blbě vysvětluje někomu jinýmu. A o tom je vlastně realizace projektů. Jestli dokáže tvůrce svojí myšlenku dostatečně vysvětlit těm, co mu jí maj zaplatit a pomoct zrealizovat. U mě všichni výborně reagovali na samotnej scénář, všichni ho chtěli. S tim sem nikde nenarazil. Ale současně mi všichni odmítli tu formu. A já trpěl, protože jsem si byl jistej, že to půjde!
A jak si je teda přesvědčil?
Nakonec jsem se na to vysvětlování vykašlal, řekl jsem Miloslavovi Šmídmajerovi (producent/režisér), s nímž už jsem pár filmů dělal a na tomhle jsme taky chtěli pracovat spolu, aby mi půjčil kameru. Vtip je v tom, že sám Miloš tu formu odmítal snad nejdůrazněji. No a já jsem s kamarádem Mirem odjel na chalupu a tam jsme spolu natočili prvních dvacet minut filmu. A těch dvacet minut je vlastně úplně totožnejch, jaký jsou nakonec v tom filmu. Akorát že na chatě jsme já s Mirem hráli úplně všechny role, včetně mámy a babičky (smích).
Takže vzniklo takový demo?
Přesně tak. Šlo mi hlavně o to, abych ukázal jednotlivý záběry, jak to bude vypadat a taky jak na sebe budou navazovat. Takže jsme to natočili, já se vrátil a hned to pustil Milošovi. Skončilo to a říká - Pusť mi to ještě jednou- . A mně hlavou prolítlo -A dopr... teď bude hledat chyby- (smích). Tak to dal znova, pak rozsvítil a to bylo večer, v kancelářích už nikdo nebyl, jen my dva. A on -No, mně se to vlastně líbí- a zavolal svojí ženě Pavlíně. Ta přijela, tak jsme jí to pustili a taky dobrý. Ale v Český furt byli nejistý, i když jim Miloš říkal, že to funguje. Pořád řešili, jestli by to nemělo bejt třeba napůl hraný a napůl jakože z těch kamer. Což prostě nemělo smysl, protože já měl dřív tu formu než obsah, to nebylo samoúčelný. Naopak jsem hledat co nejlepší příběh, co by k tý formě šel. Tak jsem řekl -Máte tu někde plazmovku?- a oni, že jo. Tak jsem jim tam to demo pustil a konečně to prošlo.
Nebudeme si nic nalhávat, tenhle debut se povedl. Líbí se divákům a navíc i kritikům, to už bývá taková ta hůř dostupná meta. Takže co dál? Teď na tebe budou kladeny poměrně velké nároky.
Vlastně zatím nevím, co dál. Nevím, co budu psát za deset let, ale další filmy, co mám v hlavě, jsou podobně hořkosladký. To je prostě styl, kterej mám hrozně rád. Ať už je to Obecná škola, nebo Forrest Gump, kdy člověk nemůže úplně jasně říct, jestli je to komedie, nebo drama, to je mi jako autorovi blízký. Mám nicméně námět i na jednu hodně drsnou komedii, to je ten první scénář, co mi všichni odmítli, a tam mi říkali, že je to moc kách a komedie to ještě nebyla. Tak jsem si řekl, že to přepíšu, přitvrdím, je z toho komedie a sdělení je přesnější (smích).
Často naši filmaři řeší otázku peněz, že je jich málo. Pojedeme k moři stálo 12 milionů. Jak se ti film za tyhle peníze natáčelo? Přijde mi osobně zajímavý, že vizuálně ten film levně vůbec nevypadá. A to říkají i diváci a novináři.
No, mě samozřejmě těší, že lidi chválej i poměr cena/kvalita, ale byl bych nerad, kdyby se z toho stal precedens. Ono by to bylo nefér vůči filmařům. Já si pamatuju doby, kdy průměrnej českej film, na kterym jsem dělal, stál 35-40 milionů. Dneska je těch peněz míň, a aby trochu vypadal, musí to bejt aspoň 25. Pak může vzniknout něco jako Vejška, která vypadá dobře, ale sou tam limity v tom, že tady se natočí byt, tady kavárny, ale nic víc.
Ten náš stál sice 12, ale měli jsme málo herců, skoro žádný svícení, minimální štáb. Nakonec jsme byli vlastně drahý, protože já si naivně myslel, že to bude tak za pět milionuů. Za co by člověk platil? No jo, jenže když se točí v kavárně, musíme mít pronajatou tu kavárnu, lidi v ní, prostor před ní, kdyby tam někdo prošel a tak dál. Uplně na nulu se to tlačit nedá.
Já si upřímně myslim, že základ na slušnej film je aspoň 25 milionů. A je dle mýho správný, že si český filmaři stěžujou. Opravdu maj málo peněz.
V čem vidíš ten problém?
To je jednoduchý, u nás nemá film od státu dostatečnou podporu. To prostě není instituce, která může fungovat samostatně, nemá trh. V jinejch evropskejch státech to funguje a promítá se to i do kvality. Film by měl mít stejnou úroveň potřeby jako filharmonie nebo muzea, to prostě bez pořádný podpory nepřežije.
A i kinaři by se k tomu měli postavit trochu jinak. Nejde chtít za komorní českej film na lístku stejně jako za blokbuster za stovky milionů dolarů. To ani nedává smysl a je pak jasný, že diváci daj přednost dražšímu filmu, protože chtěj za svoje peníze, který nejsou malý, dostat co nejvíc.
Ostatně, naše filmy dávno nevydělávaj, ať už jsou sebelepší, případně i když mají hvězdy.
Je to tak. Jedinej skutečně velkej českej hit posledních let byly Babovřesky a dvojka stejně prolítla. Jsme holt malej trh, kterej má deset milionů lidí, z toho malý český filmy skutečně nemůžou těžit. Kinematografie by měla bejt zcela podporovaná státem.
Jak to vypadá s účastí Pojedeme k moři na zahraničních festivalech?
No, my jsme byli úplně vytržení z toho, že jsme byli v posledním kole na Cannes v kategorii debutů. Nakonec to teda nevyšlo, ale hrozně jsme tím žili a bylo to těsně, z toho mám ohromnou radost. Jinak budeme v Mnichově, v Rusku na VOICES, což je festival evropských debutů a jinde.
Co teď připravuješ jako herec?
Hele, všechno a nic (smích). Teď je ve hře strašně projektů, co čekaj ne realizaci, hodně věcí. Prakticky všude se čeká na finance, to je fakt problém.
Teď si uvědomuju, tebe prakticky vůbec nevídáme v seriálech. To je náhoda nebo záměr?
Hele, záměr to určitě není, protože já osobně proti práci v seriálech nic nemám. U nás je to, pokud jde o herectví, navíc jeden z mála způsobů, jak si pravidelně slušně vydělat a moct vzít rodinu někam na dovču. Já vždycky kamarádům říkám, že pokud mají šanci hrát v seriálu, ať jdou do toho. Ale já nemám rodinu a pravidelně točim filmy, takže zatím seriály nějak dělat nemusim. Nabízej mi to a klidně to i jednou budu dělat. Nic proti tomu. Stejně si myslim, že se nakonec veškerá ta tvůrčí energie přesune hlavně do televize, kde bude snazší získat diváky. Televize je teď sexy, různý zahraniční seriály klidně trumfnou i filmy a věřim, že tady to bude za pár let stejný.
Nabízejí ti role v zahraničních filmech?
Občas někam jedu na konkurz, ale to je úplně jiná liga. Když jdu v Čechách na konkurz, protože potřebujou mojí věkovou skupinu, je nás tam jen pár - sejdu se tam já, Kotek, Dyk, Orozovič, Prachař a tak je to vlastně furt. Ale když jdu na konkurz v zahraničí, je to úplně jiný. Vejdu do místnosti a tam je deset Mádlů! Akorát jeden je Polák, druhej Rus, ale vypadaj úplně stejně jako já. To je fakt děsivý (smích).
Díky za rozhovor.
