The Doors... Není příliš obvyklé, aby filmový režisér začal natáčet dokument. Mnohem spíš to bývá naopak. Režiséři dokumentů se postupně dopracovávají až k hraným filmům. Jenže jak vidno, Tom DiCillo, má nejspíš kapelu The Doors moc rád a z tohoto dokumentu je to znát. Je totiž natočený s láskou a je na něm i vidět, jak úzkou spolupráci dokázal navázat s žijícími členy legendární kapely. Tedy, ne že by v dokumentu mluvili a říkali nějaké nové informace. Nic takového v tomto filmu není. Ale poskytli režisérovi mnoho záběrů z archívů, které doposud nespatřily světlo světa a právě proto je dokument The Doors, v originále nazvaný podle jedné jejich písničky When Youre Strange, tak zajímavý. A to jak pro fanoušky kapely, tak i pro ty, kteří se s ní teprve hodlají seznámit. Obsahově totiž dokument neříká nic nového nebo revolučního.
Intimní chvilk y Jima Morrisona Mapuje začátky kapely až po jejich rozpad, který přišel velice krátce po smrti zpěváka Jima Morrisona. Pokud jste viděli filmové The Doors od Olivera Stonea nemůže vás už prostě nic překvapit. Proč by tedy měl být zajímavý i pro někoho, kdo má The Doors naposlouchané a ví o nich všechno Na to je jednoduchá odpověď - protože uvidíte ty nejintimnější chvilky ze života Jima Morrisona. Jeho opilecké pohupování při nahrávání desek, jeho kontroverzní koncertní vystoupení, po kterém byl zatčen a odsouzen za pobuřování, uvidíte dokonce segmenty z jeho vlastního krátkého filmu, který si natočil sám pro sebe. Těmi vlastně celý film začíná. Jim Morrison jede sám pouští a z rádia poslouchá, jak hlasatel oznamuje jeho smrt. Záznam z rádia je samozřejmě přidaný, ale ukazuje to, s jakou originalitou Tom DiCillo k dokumentu o The Doors přistoupil. Právě to je na něm nejzajímavější. Je zcela patrné, že The Doors nenatáčel typický dokumentarista, který by si vzal lidi spojené s kapelou a vedl s nimi rozhovory, do čehož by přidal pár archivních záběrů dokreslujících to, co říkají. Kdepak, místo toho je celý snímek složen z archivních záznamů, do čehož promlouvá hlas Johnnyho Deppa občas možná až příliš pateticky popisující jednu z nejslavnějších kapel minulého století. Jenže když už si říkáte, že dokument opravdu nemůže ničím překvapit, nebo ničím ohromit, přijde naprosto fenomenální montáž, při které Morrison zpívá This is the End a režisér DiCillo do toho nastříhává záběry ze zavraždění Martina Luthera Kinga, posmrtný výraz zavražděného Roberta F. Kennedyho a další hrůzy let, kdy se Amerika zásadně měnila. Už jenom kvůli téhle pasáži stojí zato film vidět. Pochybuji, že by něco takového dokázal takhle mistrně zpracovat obyčejný dokumentarista, který nemá zkušenosti s klasickým hraným filmem - s načasováním, s emocemi.
Z dokumentu The Doors se tedy nedozvíte nic nového, ale minimálně vám přinese hudební a emocionální zážitek. A o to asi šlo především.
USA 2009 (When You?re Strange), režie: Tom DiCillo, namluvil: Johnny Depp
